Zalíbit se druhým, anebo být sám sebou?

V posledních týdnech a měsících jsme byli svědky toho, jak představitelé vlády měnili svou rétoriku i rozhodnutí či postoje k pandemii podle toho, jaké reakce na sociálních sítích jejich předchozí sdělení vyvolala. Někdy to vypadá, jako by jejich týmy nehledaly to, co vyřeší současnou krizovou situaci, ale spíše to, co zvýší jejich popularitu. 

Můžeme se nad tím pohoršit, ale jsme-li upřímní, musíme přiznat, že i my také často přizpůsobujeme svoje rozhodování a jednání očekávaným reakcím. I za cenu, že pak neděláme, co bychom chtěli nebo co považujeme za správné. 

Přitom si rádi namlouváme, jak jsme samostatní a nezávislí, a jsme velmi citliví, když někdo naši svobodu omezuje nebo nám dokonce říká, co máme a nemáme dělat. I tyto postoje současná situace vyhrotila. Symbolem se staly ochranné prostředky mnohými označované jako náhubek, který si odmítají nechat nasadit. Jako kdyby nezávislost a svoboda znamenaly nenechat se nikým a ničím omezovat a dělat si, co chci.  

Tato úvaha nechce směřovat k hodnocení smysluplnosti vládních opatřeních, ani k debatě o rouškách. Stojí za to ale pozorovat svoje reakce v této mimořadné a náročné situaci. Mohou mi poodhalit, podle čeho se skutečně rozhoduji, jaké jsou hlubší motivace mého jednání, v čem svobodný jsem a v čem ne, a jak vlastně svobodu a nezávislost chápu. 

Inspirací k dalšímu promýšlení může být postoj apoštola Pavla: hlídá si svou nezávislost, aby ho něčí vliv neodvedl od jeho úkolu (hlásat evangelium) nebo aby ho nějak nezkreslil z potřeby někomu se zalíbit. Nicméně tato nezávislost ho nevede k povýšenosti nade všechny nebo k nebrání ohledu na nikoho, ale naopak dává mu svobodu stát se služebníkem všech, být i slabým, nezávislým i na úspěchu či neúspěchu. Svobodu a sílu mu dává poznání Ježíše a vědomí poslání, které mu Kristus svěřil.