Uchovat si víru ve chvílích, kdy se necítíme v bezpečí

Nejistota, strach, obviňování, nedůvěra, reptání… Taková nálada vládla zřejmě před cca 3 000 lety mezi Izraelity, které Mojžíš právě vyvedl z otroctví v Egyptě. „Měli jsme se špatně a teď se máme ještě hůř – a kdo za to může? Je vůbec Bůh mezi námi?“ - obviňovali Mojžíše.

Je pravda, že uchovat si víru ve chvílích, kdy se necítíme v bezpečí, není jednoduché. Svádí to i k tomu, abychom hledali viníka na všech možných úrovních. Zažíváme to i teď ve 21. století, daleko od časů Mojžíše. Kvůli pandemii koronaviru padají různá rozhodnutí – nejen na úrovni státních institucí. Mnozí z nás řeší výpadky finančních příjmů, domácí vzdělávání našich školáků, starost o zásobování, starost starší členy rodiny, absenci bohoslužeb. A je toho samozřejmě mnohem víc... Možná jsme někdy i jako nespokojení Izraelité. Ptáme se: „To jsi nás přivedl až sem, abys nás zahubil?“

Každý z nás se vyrovnává s nastalou situací jinak. Mojžíš tenkrát neváhal a obrátil se k Bohu. Ten mu odpověděl a jeho lid vedl dál. I když asi jinak, než Izraelité očekávali...

Možná máme občas tendenci si říkat: „No jo, to bylo dávno, dneska si už s Bohem takhle nepopovídám.“ Nebo: „Bůh se takhle baví jenom s vyvolenými, moje modlitby ho nezajímají.“ A ještě jinak: „Kdo ví, jak to tenkrát bylo? Nějaké modlení nám nepomůže…“

Při pohledu do dějin vidíme, jak se svět a všem v něm mění. Co kdybychom zkusili změnit náš přístup a začali důvěřovat Tomu, který se (naštěstí) nemění? Vždyť „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky“. (srov. Žid 13,8).

A tento Ježíš každému z nás říká:

„Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (srov. Jan 14,1-6).

„Na světě sice budete mít soužení, ale důvěřujte, já jsem přemohl svět!" (srov. Jan 16,33)

„Jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“  (srov. Mt 28,20)

Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. (Jan 11,25)