Bůh požehná má rozhodnutí
Myslím, že Bůh mě bere s mnohem větší úctou, než beru já sám sebe.
Věřím, že Bůh požehná všechna má rozhodnutí s tím, že odpovědnost padá na mě, nikoli na něj, se vším dobrým i se vším zlým, co tato rozhodnutí mohou přinést. Takže učiním rozhodnutí a ponesu za ně odpovědnost.
Rozhodování vede k dospělosti
Život přede mnou leží jako široká pláň a zvolit si jednu cestu znamená vzdát se všech ostatních cest. Pokud se ptám na Boží vůli, Bůh, podle mé zkušenosti, vždycky mlčí a nechá mě, abych na svých rozhodnutích vyrostl. Blázen, kdo se před planinou jen posadí a nevydá se na cestu, kdo s naloženými vozy a připravenou karavanou jen čeká a modlí se. Neboť tak bude čekat celý život. A ze strachu, aby neudělal chybu, se za celý život nepohne vpřed, ani doprava, ani doleva. Nejistý, co že to Bůh vlastně po něm chce.
Co když ale nejvnitřnější Boží vůlí je, abych se rozhodl sám? Co když je Boží vůlí, abych vzal odpovědnost za svůj život?
V Bohu žiji a jsem
Kdysi dávno, když jsme objevili svobodu, objevila se před námi možná ani tak ne jako radost, že mohu jednat, jak chci, nýbrž spíše hrůza z toho, že mohu jednat špatně, že mohu udělat chybu. Ale copak rozum není od Boha? Copak já celý, jak tu stojím, nejsem od Boha? Copak to není tak, že v Bohu žiji, pohybuji se a jsem?
V Bohu žiji a jsem stále, celý pracovní den, nejen v kostele a nejen v modlitbě, každá vteřina je v mém životě prožitá skrze něho, a s ním a v něm, ať pracuji nebo odpočívám. Věřím, že Bůh mě požehná, ať již budu dělat cokoli (jistěže v mantinelech Desatera).
