10. 11. 2016, efu
Čím se řídit při rozhodování?
Navigace: Katalog dotazů > Víra a život (život z víry)
Dobrý den,
chtěla bych se zeptat, jestli je rozhodování katolíků založeno na striktním dodržování pravidel, či mohou být pravidla porušena z důvodu okolností.
V poslední době se setkávám s názory, že katolíci na okolnosti ohled neberou, ale z kostela i od svého okolí mám pocit, že naše - katolická rozhodnutí by měla být založena na milosrdenství, které nejde nijak zapsat či generalizovat.
Doufám, že má otázka zní srozumitelně. Sama mám v této oblasti trochu zmatek.
Děkuji za odpověď a přeji vše dobré.
Existuje jen jediné "pravidlo" - to o lásce k Bohu a bližnímu
Milá...,
dotaz je sice srozumitelný, ale není snadné na něj odpovědět. Je v něm příliš mnoho neznámých: Jaká „pravidla“ se tím myslí? Jaké okolnosti? Jak porušovat? Jaké dobro se porušením „pravidel“ produkuje? Takže můžeme pro začátek říct, že pro dodržování pravidel rozhodně nelze stanovit jasné pravidlo :-)
Pravidla... existuje vlastně jen jediné (dvojité) pravidlo neboli přikázání, to o lásce k Bohu a bližnímu. Na první pohled se tedy zdá, že máš bezpodmínečnou pravdu: láska a milosrdenství je nade vše a vždycky se musíme ve svém jednání orientovat podle toho, co je nejmilosrdnější. Jenže potíž je, že všechna ostatní „pravidla“, čili přikázání i morální nauka církve z tohoto jediného pravidla vycházejí. Takže by si snad neměly odporovat... Ale nám se přesto často zdá, že pravidla stojí proti lásce. Kde je chyba?
Nejsme schopni přesně posoudit, co je dobré a co zlé
Nejspíš v našem nedokonalém poznání a lásce. Kdybychom měli takové poznání a takovou lásku, jaké má Bůh, úplně by tohle jediné pravidlo stačilo. Jenže my nejsme schopni přesně posoudit, co je dobré a co zlé, nevidíme dosah svých činů, neznáme celou pravdu o světě a tak je naše „láska“ často motivována nesprávnými věcmi. Proto nám Bůh a církev vychází vstříc a dává nám podrobnější návod k jednání a zjevuje nám pravdy, na které bychom sami nepřišli. Ve výsledku tady máme Desatero, církevní přikázání, dogmata a další nauky, které mají různé stupně závaznosti. Když se tedy ptáme, jestli můžeme porušovat pravidla, je nejprve třeba vědět, jaká pravidla, s jakým stupněm závaznosti. Desatero by se asi dodržovat mělo, že? Ale například různé teologické názory už tak závazné nejsou.
Když už si uděláme jasno v tom, co je a co není závazné, postupme dále. V jakém smyslu „porušovat“? Často se i učenci přou o to, co je a co není porušení určitého přikázání. Co přesně znamená „nepokradeš“? Týká se to i nespravedlivých daní? Nebo „nezabiješ“ – mají pravdu vegetariáni? Vidíme, že i tady je potřeba přesněji rozlišovat.
Největší hodnotou po lásce je poslušnost
Ale to jsou ještě pořád ty menší obtíže, protože jsou jakoby „objektivní“, vně nás. Mnohem hůře se nám budou posuzovat ty subjektivní, uvnitř nás: naše osobní důvody, váha okolností a poměřování dobra, které stojí nad „dodržováním pravidel“. A tam už neexistuje žádné vnější měřítko, jen dobrá rada (staršího a zkušenějšího člověka, rodiče, zpovědníka), vlastní svědomí a vedení Ducha svatého. Ale pozor, při takovém posuzování je třeba mít na paměti přinejmenším dvě věci:
1) že naše vidění věcí není absolutní a snadno se můžeme zmýlit,
2) že největší hodnotou hned po lásce je poslušnost, a to právě kvůli tomu, jak nedokonalé je naše poznání.
Když si nejsme jisti, co máme dělat, když nám nějaké přikázání připadá nepochopitelné a nesmyslné, je tu dokonalý prostředek, díky němuž se nikdy nemůžeme minout cílem – poslušnost. Zvlášť staří mniši si byli vědomi (a někteří to ví dodnes), že poslušnost je jistá cesta ke spáse. Vždyť i o Božím Synu se říká, že „byl poslušný až k smrti na kříži“ (Flp 2,8), nebo že „se naučil svým utrpením poslušnosti“ (Žid 5,8). O něm jistě neplatilo, že měl nedokonalé poznání, ale přesto se i u něj poslušnost vůči Otci klade na první místo – a to proto, „aby nám dal příklad“ (1Petr 2,21).
Jaký je tedy praktický postup?
Nejprve si ověř, zda to, co považuješ za pravidlo, je opravdu něco závazného.
Pokud zjistíš, že ano, ptej se svého rozumu (osvíceného vírou) a svědomí, jak se to slučuje s přikázáním lásky k Bohu a bližnímu.
Když se svědomí bude stavět na zadní a rozum nic kloudného nevymyslí, zeptej se někoho staršího a zkušenějšího.
Když tě ani ten nepřesvědčí, aktivuj ctnost poslušnosti.
A když to nepomůže, a svědomí ti bude pořád vyčítat, že jsi ošidila lásku, tak nezbývá, než se podřídit – bude to zřejmě hlas Ducha svatého. Přeji zvýšenou citlivost k jeho vedení.
K tématu doproučujeme článek:
Seznam povoleného a zakázaného
Kategorie otázky: Víra a život (život z víry)
Související texty k tématu:
Desatero
- Desatero přikázání Božích Člověk potřebuje v rozmanitých situacích oporu pro orientaci.
- Život je víc než Desatero Byli jste povoláni ke svobodě.
- Jsme povoláni k něčemu většímu a krásnějšímu Dodržovat slepě Desatero nestačí
- Čím se řídit při rozhodování? Striktní dodržování pravidel, či okolnosti?
- Boží přikázání nejsou dopravní předpisy
- Dodržovat předpisy a jízdní řády je žalostně málo
- Liberalismus, konzervatismus ... a víra? Liberalismus má dvě stránky.
- Co ne-dělá život křesťanským Pánbíček tě potrestá.
- Kdo a kdy zavedl termín "Desatero?
- Náboženství a desatero mě moc nezajímaly „Které přikázání je první ze všech?“
- Na prvním místě miluj Boha. Proč?
Boží láska k člověku, Bůh sám stačí
- Nenaplněná touha po štěstí je v srdci každého z nás Tři jistoty v životě
- Jsi stvořen, abys byl milován Většina ptáků byla stvořena, aby létala. Být na zemi je pro ptáka omezení. Pták se nevyznačuje ani tak tím, že umí chodit po zemi, jako spíše tím že je schopen létat. A tak je to i s člověkem. Každý člověk byl stvořen, aby žil a byl milován.
- Boží láska je jako slunce, které nás zahřívá a proniká tělem Když si sednu na slunce, vím, že mě zcela zahaluje hřejivá láska Boží. Jako slunce zahřívá kůži a pak proniká celým tělem, tak i Boží láska chce proniknout do všech pórů mého těla.
- Bůh jako přítel, jako milenka... Obracejte se k Bohu jako k příteli, k milence, k lásce, jakou jste nikdy neměli. Odpoví vám.
- Bůh miluje každého JINAK Každý z nás může říci: „Bůh mě miluje jako nikoho jiného na světě!“ Bůh totiž nemiluje dvě osoby stejným způsobem.
- Bůh nás uschopňuje milovat... Bůh nás miluje bez podmínek. Nemiluje nás proto, že jsme dobří a silní. Poznání Boží lásky nás uschopňuje milovat.
- I kdyby se ti zavřely všechny dveře světa... Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho uvěří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen…
- Je dobře, že jsi! Tato slova platí pro každého člověka. I pro tebe, který právě čteš tyto řádky. Boží láska k nám totiž není podmíněna naší dokonalostí.
- Jedinečnost každého z nás (Články) Neexistuje stejný člověk na zemi jako já. Nikdo nemůže vykonat a dokázat přesně to co právě já. Nikoho Bůh nemiluje tak jako mě. A nikdo nemůže milovat Boha a jiné lidi tak jako právě já…
- Jsi milován/a, i když právě nic necítíš Jediné, na čem záleží, je to, co si o mně myslíš ty, Bože. V tobě nacházím svou hodnotu a identitu. (You Say, Lauren Daigle)
- Láska - co ne/znamená ? Kdo řekl, že láska je slepá? Ta jediná vidí dobře: objevuje krásy, kde druzí nevidí nic...
- Láska Boží léčí naše náruživosti a závislosti Přejídání, anorexie, přílišné očekávání od sexu, touha mít stále více, drogy...
- Narodil jsem se nedopatřením Bůh mě oslovil: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě. Nelekej se lidí.“ (srov. Jer 1,4-8)
- Neexistuješ náhodou (Články) Ať jsi dobrý či špatný, jsi milován. Žiješ, protože tě Bůh vždy miloval. Každý člověk je nenahraditelným Božím poselstvím světu.
- Nenaplněná touha po štěstí je v srdci každého z nás Denně prožívám neustálou žízeň po štěstí, po radosti, po naplnění. A je těžké s tak absolutní touhou v duši žít...
- Objevit, že jsme milováni Jsme lidmi, abychom milovali. Narodili jsme se pro věčnost, abychom už nikdy nezemřeli.
- Pokud hledám pokoj a štěstí nejdříve v Bohu, jsem svobodnější vůči ostatním lidem aniž bych jim zazlíval, že neodpovídají mým očekáváním.
- Vyžadujeme-li od lásky přespříliš, je zklamání nevyhnutelné „Když jsem se vdávala, myslela jsem si, že konečně budu prožívat štěstí. Konečně mělo skončit mé dívčí osamocení. Byla jsem přesvědčená, že s manželem, tak okouzlujícím a jemným mladým…