Každý z nás může říci: „Bůh mě miluje jako nikoho jiného na světě!“ Bůh totiž nemiluje dvě osoby stejným způsobem, protože jeho láska je právě tím, co utváří naši vlastní osobnost, a je pro každého jiná.

Ať se snažíme, jak chceme, 
v hloubce zůstáváme prázdní

Každý člověk hledá svou identitu. Kdo vlastně jsem? Snažíme se budovat svou osobnost, naplnit očekávání okolí i vlastní představy. Něco se nám daří, něco méně. A přesto v nás často zůstává pocit neúplnosti nebo zmatku. To, co jsme prožili a dokázali, totiž ještě úplně nevystihuje, kým opravdu jsme.

Část naší identity vyrůstá z minulosti, rodiny, zkušeností i rozhodnutí. To nejhlubší v nás se ale odkrývá až ve vztahu s Bohem. Když se před ním člověk zastaví, postupně odpadá to povrchní a vykonstruované — a objevuje se pravé já.
Naše identita totiž není jen něco, co si máme vybudovat. Je to především dar, který můžeme přijmout: jsem milovaná*ý. Při Ježíšově křtu v Jordáně zazněla slova: „Ty jsi můj milovaný Syn.“ A tato slova platí i pro každého z nás, protože nás Bůh přijal za vlastní: jsi Bohem milovaná*ý, jsi jeho dítě.

Hluboká touha každého člověka

V srdci každého člověka je silná touha být milován - jedinečně. Ne jen jako jeden z mnoha, ale osobně — tak, že na mně opravdu záleží. Proto je například zkušenost zamilovanosti tak silná. Najednou zakusíme, že jsme pro někoho výjimeční. A právě tak nás miluje Bůh. Každého osobně. Každého jinak.

Bůh nemiluje lidi „hromadně“. Jeho láska je konkrétní a jedinečná pro každého člověka. Každý z nás může říct: Bůh mě miluje tak, jak nemiluje nikoho jiného na světě. Právě tato láska pomáhá růst naší osobnosti. Dává nám odvahu být sami sebou.

Jedinečná láska — i naše odpověď

Boží jedinečná láska v sobě nese i naši jedinečnou odpověď. Každý člověk může milovat způsobem, který nikdo jiný nemůže nahradit. Mám své jedinečné místo na světě. Svou jedinečnou úlohu. Svůj jedinečný způsob dobra, který mohu přinést druhým. Nikdo jiný ho za mě neudělá.

Rande s Bohem: modlitba

Tuto jistotu — že jsme jedinečně milovaní a že můžeme jedinečně milovat — člověk přednostně objevuje v modlitbě. Bůh nás přijímá takové, jací jsme. A právě jeho láska postupně utváří naši identitu. Je to tajemství, které nejde úplně popsat. Ale když ho člověk začne zakoušet, přináší svobodu, vnitřní pokoj a jistotu, že se života nemusí bát.
Bible to vyjadřuje slovy: „Nedostali jste přece ducha otroctví, abyste znovu žili ve strachu. Dostali jste Ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: Abba, Otče!“ (Řím 8,15–16)