Neboj se něco odložit

Tvrdá slova v evangeliu se mnohým z nás nečtou dobře. Můžeme z nich někdy malomyslnět. V takových chvílích si ale musíme připomínat, že Bůh nemůže nic jiného, než dávat svou lásku. Ježíš nepřišel, aby nás soudil, ale aby nás zachránil.  Všechno, co nám říká,  jsou věci, kterými chce burcovat naši víru, že stojí za to ho ve svém životě následovat. V Jeho blízkosti nalézat smysl své existence.

Těsné dveře nám připomínají, že je třeba odložit ve svém životě nepotřebné a přebytečné... A nejde to lehce, Ježíš říká: „usiluj o to“. Ví, že každý z nás si s sebou nese a pevně drží mnoho věcí, které ho zpomalují, zakrývají výhled, unavují. Může to být nějaká naše slabost, strach, obava, starosti.  I my můžeme být jako ti v evangeliu, co s Ježíšem jedli a pili a naslouchali jeho slovům – a přesto si žili paralelně své životy – s tím, že „to je jen naše věc“. Máme strach svěřit své myšlenky, své touhy, strachy, slabosti, selhání, plány Ježíši do rukou? Říct mu: „Ne jak já chci, ale jak chceš Ty?“ Máme strach, že nám Bůh vezme i tu naši poslední radost, jistotu?

Jak by nám Bůh mohl ublížit?! Vždyť tolikrát opakuje: neboj se!  Jeho cesta může být náročná, ale zároveň je krásná a vede k cíli. A nikdy nás na ní nenechá samotné, bez pomoci.

Ježíši, tichý, ty jsi nepřišel soudit, ale otevřít nám cestu společenství s Bohem. V neklidu svého srdce ti chceme každý den znovu odevzdávat svůj život. Posilni nás v naší slabosti, ať se dokážeme vzdávat toho, co nás od tebe odděluje a naplňuj nás radostí a důvěrou, že těžkosti s tím spojené jsou naší cestou k do Tvé blízkosti.