Pokud nemilujeme sami sebe,
bojíme se poznávat vlastní chyby a nedostatky

Pokud nemilujeme sami sebe, začne se v nás objevovat přehnaný strach z poznávání vlastních chyb a nedostatků. Nejsme s to jim čelit, a tím spíše je uznat sami před sebou i před bližními. Chybně se totiž domníváme, že by přiznání se k vlastní křehkosti mohlo způsobit ještě větší odmítnutí naší osoby druhými lidmi. Začneme se tedy uzavírat a ukrýváme své slabosti; maskujeme je před sebou, před Bohem i před lidmi. A právě strach o sebe je zdrojem izolace, osamělosti, podezřívavosti a agrese vůči druhým. Láska k sobě samému, sebepřijetí nás učí skutečné vnitřní svobodě: svobodě vůči bližním i vůči sobě samému.

Bůh nemiluje člověka pro to, kým je,
ale výlučně proto, že je

Bůh nemiluje člověka pro to, kým je, ale výlučně proto, že je, že ho stvořil. Jeho láska je ryzím darem. Bůh od nás neočekává nic než přijetí jeho bezpodmínečné lásky. Přijímá člověka v jeho aktuální skutečnosti s veškerými omezeními, slabostmi, zraněními. Bůh učinil náš život dobrým; avšak být dobrý ještě neznamená být dospělý, dokonaný. Náš život před námi stojí jako úkol ke splnění; je jako zrno hozené do země, které - aby mohlo přinést užitek - musí růst. Růst však začíná umíráním toho, co je v nás staré, neduživé, neuspořádané.

Láska k sobě, přijetí vlastního života 
je základem rozhodnutí pro životní kreativitu

Láska k sobě, přijetí vlastního života je základem rozhodnutí se pro životní kreativitu, rozhodnutí se pro překračování lidských omezení. Láska k sobě samému vyžaduje obrácení. Pokud by v přijetí chyběl záměr růst, obrátit se, nastoupila by v životě rezignace, jejímž důsledkem by byla pouhá vegetace.

Se svolením zpracováno podle knihy 
Józefa Augustyna: Kde jsi, Adame?,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Několik kapitol z této knihy naleznete zde