Když bylo Paule sedmnáct, ukradla svým prarodičům auto. Auto rozbila a sama skončila v nemocnici. Před touto událostí měla s prarodiči dobrý vztah. Chodila za nimi často. Někdy jí dali trochu peněz a dostávala od nich spoustu dárků. To, co jim Paula provedla, dědečka a babičku ale bolestně zasáhlo.

To vám přikazuji: Milujte se navzájem
(Ježíš; Jan 15,17)

Kdo by měl rád příkazy?!
Snad jen ten, kdo si neví rady.
Anebo ten, kdo se chce za příkaz schovat,
aby za svá rozhodnutí nemusel nést odpovědnost.

Budu-li dům udržovat bez poskvrny a bez smítka prachu, budou-li všechny košile naškrobené a všechny ponožky zářivě bílé, ale nebudu své rodině dávat lásku, budu pouhou ženou v domácnosti.

Sklopila oči a tiše řekla: „Já jsem jen matka. Nechodím do zaměstnání.“

Jak je to jednoduché, mít zalíbení v člověku, který je mi milý! A jak je těžké se pokusit o totéž, když mi někdo milý není! Jenže zalíbení může být stejně málo láskou jako mnohomluvná vyjádření o náklonnosti k druhému člověku.

Poklad věřícího člověka nazývám radost. Radost z jistoty, že je milován a že se díky své svobodě může učit milovat.

Své pracovní úkoly dokážeme účelně naplnit pouze tehdy, když se v práci zcela nevyčerpáme, když nacházíme životní náplň i v soukromé sféře.

Druhého člověka nepoznáme jen tím, že si o něm přečteme nějaké informace. Můžeme si dotyčného vygooglit a podívat se, s kým se přátelí na facebooku. Tím jsme ho ale ještě nepoznali...

Některé rodiny se musí vyrovnat se sebevraždou některého ze svých členů. Máme o tom s dětmi mluvit? Ale jak? Někdy se nám může zdát snazší skutečnost zamlčet. Často před dětmi mluvíme raději o nehodě.

Jeden statkář našel v lese zraněné orlí mládě. Odnesl ho domů, vyléčil jej a dal na dvůr mezi slepice. Mladý orel s nimi jedl a převzal jejich chování.

Bůh postavil člověka do světa s výzvou: "Naplňte zemi a podmaňte si ji"(Gn 1,28). Dal člověku svobodu v rozhodování. Udělal ho tedy sám jakýmsi univerzálním stavitelem světa a sebe sama. A člověk v dějinách stavěl a staví. Něco z toho je mu k užitku, něco k záhubě.

Neexistují nahodilá slova. Všechna totiž vyjadřují to, co chováme v srdci: tužby, přání, potřeby... Čím srdce přetéká, tím jsou nasycena slova, která z něj prýští. Co s tím?

„Když jsem se vdávala, myslela jsem si, že konečně budu prožívat štěstí. Konečně mělo skončit mé dívčí osamocení. Byla jsem přesvědčená, že s manželem, tak okouzlujícím a jemným mladým mužem, budeme nejbáječnější dvojicí na světě.  Bohužel jsem brzy dopadla na tvrdou zem, a cítila se podvedená. Mladým lidem je důležité povědět, že po svatbě nenastane ráj.“  

Vítězit, přemáhat, mít navrch! To jsou hesla tohoto světa.
Hodí se pro křesťany? Jak si poradit s tvrzením,
že víra křesťana přemáhá svět?

Víte, proč věřící křesťané
nevěří na pověry?
Protože to přináší smůlu.
:-)

Pohlédněme na ty úžasné objevy v hlubinách moře! A člověku se až tají dech, když vidí nádheru nekonečně malých světů pod mikroskopem nebo nekonečně velkých a nepochopitelně vzdálených vesmírů, jež objevují astronomové.