Sekce: Knihovna

Miluj sám sebe!

Pokud nemilujeme sami sebe, nedokážeme se otevírat lásce druhých

Józef Augustyn

z knihy Kde jsi, Adame? , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Biblický text: K Ježíšovi přistoupil jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?" Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!' Druhé je toto: `Miluj svého bližního jako sám sebe!' Většího přikázání nad tato dvě není" (Mk 12,28-31).

Obraz pro toto rozjímání: Podívejme se na svou tvář na fotografii. Můžeme se na sebe podívat do zrcadla. Zároveň se pokusme uvědomit si skutečnost naší existence. Zamysleme se nad tím, že naše bytí je darem od Boha. (...)



1. LÁSKA K SOBĚ SAMÉMU JE MÍROU LÁSKY K BLIŽNÍMU

Druhé přikázání nám káže milovat nejen bližního, ale také sám sebe. Milovat sám sebe je stejně důležitým přikázáním jako milovat bližního. Ježíš učinil z lásky k sobě samému měřítko lásky k bližnímu. Proto je láska k sobě samému zahrnutá v prvním přikázání tolik důležitá. Nemůžeme si zamilovat bližního, pokud nejprve nemilujeme sami sebe.

P. van Breemen prohlašuje, že skutečná láska k sobě samému je jednou z nejobtížnějších schopností v lidském životě. Zkušenost ukazuje, jak málo je v našem okolí lidí, kteří dokážou milovat sami sebe nezištnou, štědrou a náročnou láskou. Mnoha lidem se zdá být už hovor o lásce k sobě samému čímsi podezřelým. Často převládá názor, že Ježíš vybízí především k nenávisti vůči sobě samému. Pro potvrzení tohoto názoru jsou uváděna slova: Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne" (Mt 16,24).

Jak je tedy třeba chápat sebezápor? Jistě jej nemůžeme ztotožňovat s nenávistí vůči vlastní osobě. Láska k sobě samému vychází přímo z Božího stvořitelského aktu. Protože jsem Božím dítětem, jsem zrozen z lásky a určen k lásce. Můj život si zasluhuje lásku, tedy i tu "mou vlastní". Vše, co vychází z lásky jako ze svého pramene, mělo by být zahrnuto láskou. Sebezápor se však týká toho, co náš život ničí: našich vášní a hříchů. Skutečná láska k sobě samému se zakládá především na plném přijetí vlastního života takového, jaký v daném okamžiku je, bez znechucení, bez zahořklosti a rezignace.

Často hovoříme o dobrotě a trpělivosti vůči bližním. Abychom mohli zaujmout tento postoj vůči bližním, je nám zapotřebí prokazovat dobrotu a trpělivost především sami sobě. Pokud nemilujeme sami sebe, nedokážeme se otevírat ani lásce druhých; příliš rychle je začneme podezřívat z nedostatku lásky a odmítnutí. Protože pochybujeme o hodnotě vlastního života, často pak vnímáme druhé lidí jako ohrožení. Jsou-li druzí ve srovnání s námi chváleni, naše já tehdy pociťuje ohrožení. Snadno se v nás probouzí pocit žárlivosti, s nímž si nedokážeme poradit. Negativní představa o sobě samém nám nedovoluje přiblížit se jiným lidem a přijímat jejich lásku přirozeným způsobem.

Láska k sobě samému je důsledkem života podle přikázání lásky k Bohu. Pokud člověk vnímá Boží lásku, pokud se pokouší odpovídat Bohu láskou na lásku, pak tato zkušenost plodí lásku k sobě samému. Láska k sobě samému, podobně jako láska k bližním, však představuje druhé přikázání a vyplývá z prvého. Pouze v perspektivě prvého přikázání, tedy v perspektivě Boží lásky, nalézá svůj smysl a opodstatnění.

Vstupme do celého našeho životního příběhu, zvláště pak do období dospívání, kdy jsme se vědomě učili přijímat vlastní život. Položme si otázku: Co se mi na mně samém nelíbilo? Co jsem ve svém životě nedokázal přijmout? Co jsem odmítal: vzhled svého těla, úroveň své inteligence, svůj charakter, studijní výsledky, sexualitu? Co z toho se mi dnes stále ještě nelíbí? Co v sobě stále ještě nepřijímám? Co bych chtěl na sobě změnit?

Všimněme si, že to, co na sobě nepřijímáme, přitahuje naši pozornost, stravuje naši životní energii; způsobuje, že se soustřeďujeme především na to, čeho se nám nedostává. A opět na druhé straně si povšimněme, že jsme už některé nedostatky v našem životě přijali. Snad každý z nás se už smířil s určitými rysy vlastního charakteru, s určitými životními neúspěchy, problémy. Pokusme se poděkovat Bohu za to, co už jsme přijali. A zároveň si ve svém nitru povšimněme rodící se vnitřní svobody. Sebepřijetí spočívá svou podstatou právě ve svobodě vůči sobě samému, vůči všemu, co máme a kým jsme. Namísto toho, abychom se trápili nedostatky, můžeme užívat darů, které již máme.

Sebepřijetí je možné pouze tehdy, když jasně vidíme hranice našich lidských možností, hranice našich psychických schopností, emocionality, naší citlivosti, slabosti, lidské ubohosti. Láska k sobě samému může být vybudována jedině na pravdě. Nepřijetí sebe samého je ve své podstatě vzpourou proti sobě, je to pokus o popření našich vlastních přirozených hranic.

Pokud nemilujeme sami sebe, začne se v nás objevovat přehnaný strach z poznávání vlastních chyb a nedostatků. Nejsme s to jim čelit, a tím spíše je uznat sami před sebou i před bližními. Chybně se totiž domníváme, že by přiznání se k vlastní křehkosti mohlo způsobit ještě větší odmítnutí naší osoby druhými lidmi. Začneme se tedy uzavírat a ukrýváme své slabosti; maskujeme je před sebou, před Bohem i před lidmi. A právě strach o sebe je zdrojem izolace, osamělosti, podezřívavosti a agrese vůči druhým. Láska k sobě samému, sebepřijetí nás učí skutečné vnitřní svobodě: svobodě vůči bližním i vůči sobě samému.





2. PŘIJETÍ VLASTNÍHO ŽIVOTA JAKO DARU BOŽÍ LÁSKY

Bůh nemiluje člověka pro to, kým je, ale výlučně proto, že je, že ho stvořil. Jeho láska je ryzím darem. Bůh od nás neočekává nic než přijetí jeho bezpodmínečné lásky. Přijímá člověka v jeho aktuální skutečnosti s veškerými omezeními, slabostmi, zraněními.

Boží láska k člověku má stvořitelský charakter. Jestliže lidská láska ke druhému v člověku osvobozuje to nejlepší, co se v jeho nitru skrývá, pak Boží láska člověka tvoří: A Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré (Gn 1,31). Toto zaslíbení stvoření vzahuje kniha Genesis nejen na člověka obecně, nýbrž také na každý konkrétní lidský život. Bůh učinil náš život dobrým; avšak být dobrý ještě neznamená být dospělý, dokonaný. Náš život před námi stojí jako úkol ke splnění; je jako zrno hozené do země, které - aby mohlo přinést užitek - musí růst. Růst však začíná umíráním toho, co je v nás staré, neduživé, neuspořádané.

Přijetí vlastního života, láska k sobě samému je spojena s opuštěním snahy být jako Bůh. Ve vzpouře proti vlastním lidským omezením je skryto pokušení dosažení božskosti vlastními silami. V základu tohoto podstatného nepřijetí sebe a vlastního života se skrývá zpochybnění naší závislosti na Bohu.

Láska k sobě - v protikladu k tomu, jak obvykle bývá chápána, - se nezakládá na rezignaci, na trpnosti vzhledem k vlastnímu životu. Přijetí vlastního života je základem rozhodnutí se pro životní kreativitu, rozhodnutí se pro překračování lidských omezení. Láska k sobě samému vyžaduje obrácení. Pokud by v přijetí chyběl záměr růst, obrátit se, nastoupila by v životě rezignace, jejímž důsledkem by byla pouhá vegetace.

Láska k sobě samému představuje bezpodmínečné přijetí vlastního života jakožto Božího daru. Láska neklade podmínky. Ani láska k sobě samému se nemůže spojovat s jakýmkoli podmiňováním. Proto je láska k sobě možná okamžitě. Kladení si podmínek: "zamiluji si svůj život, až..." lásku k sobě samému prakticky znemožňuje. Láska, která klade podmínky, zároveň přestává být láskou a přechází v některou z podob manipulace. Člověk nemusí nutně manipulovat pouze druhými lidmi, ale i vlastním životem.

Hranice mezi tím, co člověk nemůže, a tím, co nechce, je obvykle velice tenká. Často ve svém životě můžeme jen velmi málo, protože málo chceme. Lidské možnosti velice vzrostou, jestliže vzrostou lidská přání, jestliže vzrůstá zdravá víra v sebe. Přijetí vlastního života, láska k vlastnímu životu bude možná, jestliže po ní skutečně zatoužíme a uvěříme-li v ni.

Na naše vlastní nepřijetí, na naše potíže s milováním sebe sama přece nejsme sami. Přijímáme-li pokorně neschopnost přijmout sami sebe, musíme zároveň prosit Boha, aby nám zjevil pravdu o tom, že naše štěstí je jeho darem, kterým nemáme právo pohrdat a odmítat jej. Vědomí, že je život Božím darem, utišuje naši vnitřní vzpouru.

A následující důležité cvičení tohoto rozjímání. Snažme se vyvolat si na okamžik v paměti všechny naše nedostatky, křehkosti, slabosti, omezení, hříchy. Všechno, co se nám zdá být nejhorší a za co se nejvíce stydíme; co jsme snad ještě nikdy před nikým nevyslovili. Se všemi těmito "odpornými věcmi" na paměti se přesto snažme vnímat, že jsme Bohem milováni, přijímáni, akceptováni. Prosme, abychom zakusili laskavý, hřejivý Boží pohled. Sebeodmítání, zvláště tehdy, kdy nabírá většího rozsahu, se mění v určitý ostych před sebou samým i před druhými. Bojíme se, že ti, kdo nás milují, se za nás budou stydět. Bůh se za nás nestydí. Bůh - můžeme-li to tak "lidsky" říci - je hrdý na své dílo, je na nás pyšný: A Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.





3. LÁSKA K SOBĚ JE ROVNÁ LÁSCE K BLIŽNÍMU

Miluj svého bližního jako sám sebe. Přikázání milovat sám sebe nás vybízí, abychom se pokládali za rovné s druhými. Přikázání nám říká: Udělej pro sebe to, co chceš udělat pro druhé. Přijímáme-li sami sebe, dáváme i svým bližním ten největší dar. Milujeme-li sebe, budeme s to milovat i je; budeme pro ně mocnou oporou; budeme s to řešit rodící se konflikty a nedorozumění s klidem.

Je třeba vystříhat se nemístné ušlechtilosti, která nám přikazuje prohlašovat, že všechno patří těm druhým, mně však nic. Takto chybně chápaná ušlechtilost nám diktuje odevzdávat všechno bližním a sebe zanedbávat. Pokud bychom nedokázali prokázat lásku sami sobě, nedokázali bychom ji darovat ani našim blízkým. Pokud bychom nedokázali sami sobě prokázat obyčejné lidské milosrdenství a soucit, nedokázali bychom je darovat ani našim nejbližším.

Zmíněná špatně pochopená šlechetnost vůči druhým, která nám velí zcela vyloučit samy sebe, v sobě ukrývá dvojznačnost. Skrývá se za ní totiž touha vysloužit si pozornost a lásku druhých; pokud by však člověk navzdory vynaloženému úsilí a obětem nedoznal očekávané odezvy, začne se v něm rodit postoj plný výčitek a smutku. Tyto výčitky člověk často potlačuje až do okamžiku, kdy mu povolí nervy. Tehdy, podobně jako tomu bylo u prvorozeného syna z podobenství o marnotratném synu, vyvrhujeme ze svého nitra celou nahromaděnou lítost:

Ale on mu odpověděl: `Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli' (Lk 15,29). S výčitkami se pojí i pokořování jiných a pocit křivdy: Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele' (Lk 15,30). Hle, jak končí lidská šlechetnost, která nechce nic pro sebe, ale vždycky všechno dělá jen pro druhé. Člověk, který nemiluje svůj život, nedokáže být nezištný. Není schopen dát komukoli cokoli zadarmo.

Z toho plyne: nejprve udělejme pro sebe to, co chceme udělat pro druhé. Dopřejme si to, co chceme dopřát bližnímu. V této souvislosti se ptejme, nakolik doopravdy pečujeme o vlastní život. Existuje v našem životě rovnováha mezi správně chápanou láskou k sobě samému a láskou k bližnímu? Nebo se řídíme špatně pochopenou šlechetností, která si všechno odpírá, ale zároveň si ve vztahu k druhým pěstuje pocit sebelítosti? Nelituji, nevyčítám snad druhým, že nedoceňují mé úsilí, mou práci, mou obětavost, moje nasazení?





4. ŽIJE VE MNĚ KRISTUS

Miluj svého bližního jako sám sebe. Tato slova jsou ve skutečnosti citátem ze Starého zákona, ale používá jich Ježíš. Tak sám přenáší přikázání ze Starého do Nového zákona. Přikázání lásky k sobě samému v sobě nemá ani stín egoismu. Není v žádném případě ani výrazem lidské malodušnosti. Ve skutečné lásce k sobě samému se naplňuje ztotožnění lásky k sobě s láskou ke Kristu. Krásné svědectví tohoto ztotožnění nám podává svatý Pavel, který o sobě prohlašuje: nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20). To, co dělá Ježíšův učedník pro sebe, dělá zároveň pro svého Mistra, pro Krista. A to, co dělá pro svého Pána, dělá zároveň pro sebe. Kristus se ztotožňuje s každým člověkem, zvláště s nuzným a ubohým, jemuž je zapotřebí milosrdenství a pomoci.

`Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili' (Mt 25,40). Než sami začneme sloužit chudým a ubohým, nejprve uznejme vlastní bídu a ubohost. Především musíme věnovat mnoho pozornosti, času, energie, obětí sami sobě, aby byla naše láska k ubohým alespoň v nepatrné míře nezištná. Uznáme-li sami sebe za jednoho z nejnepatrnějších, máme právo zabývat se vlastní bídou, vlastní ubohostí, vlastní křehkostí a v prvé řadě na sebe užít Ježíšova slova: cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.





5. VĚTŠÍHO PŘIKÁZÁNÍ NAD TATO DVĚ NENÍ

Většího přikázání nad tato dvě není - říká Ježíš. Dvě přikázání jmenuje jedním dechem. Tímto způsobem spojuje přikázání lásky k Bohu s přikázáním lásky k bližnímu. Tato dvě přikázání by byla ve své podstatě pro duchovní život dostačující. Pokud bychom je dokázali uvádět do života, nepotřebovali bychom žádná další. Svatý Augustin říká: Miluj a dělej, co chceš. Ale protože je naše láska velice ubohá, zraněná, potřebujeme ještě i ostatní přikázání. Jednak proto, že všechny příkazy, předpisy a přikázání slouží výlučně interpretaci prvního z nich: přikázání lásky. Přikázání a zákony nám poskytují záruku dobrého pochopení prvního přikázání - přikázání lásky.

Pokud by nějaké přikázání, pravidlo či předpis nebyl praktickým výkladem lásky, stal by se prázdnou literou zákona. Každý zákon se obrací proti člověku, není-li v něm obsaženo přikázání lásky. Naše zbožnost by byla zmrzačena, kdyby se jí nedostávalo lásky k Bohu a bližnímu; snadno by se proměnila ve sbírku náboženských rituálů, ve sbírku zvyků a morálních předpisů, které je prostě třeba dodržovat.

Uzavíráme rozjímání na téma prvního přikázání. Ptejme se tedy sami sebe, nakolik z něj skutečně žijeme. Uvědomujeme si jeho důležitost pro vlastní život? Zpovídáme se z hříchů proti němu? Prožíváme první přikázání jako podstatu všech ostatních přikázání? Uvědomujeme si, že všechna ostatní přikázání, předpisy, nařízení, zákazy vychází z tohoto prvého? První přikázání, uvádíme-li je do praxe, velmi zjednodušuje duchovní život. (...)

 

(Všechna) přikázání jsou shrnuta v tomto: "Miluj svého bližního jako sám sebe". (srov. Řím 13,10)

 

 

 

Výpis všech kapitol z této knihy: Miluj Hospodina, Boha svého. Milování se stává pramenem štěstí. / Miluj svého bližního / Miluj sám sebe! / Zmrzačený pohled na sexualitu přináší prázdnotu

Autor: Józef Augustyn   |   Sekce: Knihovna   |   Tisk   |   Poslat kapitolu známému
Témata: láska k sobě, sebepřijetí, sebevědomí, sebeláska  |  vztah k sobě, sebepřijetí  |  Boží láska  |  láska  |  trpělivost  |  Boží pohled  |  hřích  |  láska, vztahy  |  nezištnost  |  obrácení, pokání  |  odpuštění, smíření  |  spiritualita, život z víry  |  uzdravení  |  vztahy  |  žárlivost  |  dobro, dobrota  |  dobročinnost  |  láska v manželství   |  Manželství




(Související) texty k tématu:

Láska k sobě, sebepřijetí:
- Miluj sám sebe, abys mohl milovat druhé (Walter Trobisch)
- Miluj sám sebe, aby ses mohl otevírat lásce druhých
- Rozvíjet vědomí vlastní ceny (Anselm Grün)
- Moje jedinečnost
Zabírají nám životní prostor nedůležité věci? 
- Další texty k tématu: láska k soběvztah k sobě, sebepřijetí

Láska:
Láska- Bez lásky lze vytvořit veliká díla, být slavný a obdivovaný, ale...
- Kdo řekl, že láska je slepá? Ta jediná vidí dobře!
- Kristus nám zjevil Boha jako Otce plného milosrdenství
- Láska očima dětí
- Další texty na k tématu láska zde

Láska, vztahy, přátelství:
Přátelství, friendship, Freundschaft / foto IMA- Po příteli který kulhá nechci, aby tančil... (De Saint Exupery)
- Přátelé nejsou dokonalí lidé
- Narodili jsme se také pro své přátele (Józef Augustyn)
- Sdílnost přátelství posílí (Benedikt Groeschel)
- Další texty k tématu vztahy a přátelství zde

[nahoru]

 Odkazy 
 na jiné weby

 Papež František 

 Dominik Duka

 Miloslav Vlk

 Vojtěch Kodet 

 Tomáš Halík

 

iEncyklopedie: on-line slovník

víry čerpat
sílu k životu.
Vira.cz

Najdete nás na Twitteru:

 


 

Nejčtenější články za 30 dní

20.8.2016
Čím Boha neoslníme

3.8.2016
To, co někomu dáš, se ti vrátí rozmnožené

6.8.2016
Víra = skok do neznáma

Obsah vira.cz dle abecedy:

A  B  C  D  E  F  H  I  J 
K  L  M  N  O  P  R  S 
T  U  V  Z  číslice

Náhodný tip

Okultismus
a křesťané





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 1998 - 2016 Vira.cz | Mobilní verze