Bez ohledu na to, jak šťastně žijeme,
nám stále něco chybí

Mnozí z nás zažili, že i když jsme dosáhli určitého úspěchu a štěstí, stále nám v životě něco chybí. V sedmdesátých letech minulého století Peggy Lee zpívala: „Je to vše, co existuje?“ (Is That All There is?) A v osmdesátých letech U2: „Ještě pořád jsem nenašel, co hledám“ (I Still Haven´t Found What I´m Looking For). Všichni vnímáme onen nepokoj a hlodá v nás pochybnost, že podstatou života je něco víc než jen přežívat ze dne na den.

Pocity neúplnosti můžou odrážet nespokojenost s naším všedním životem a poukazovat na něco, co je třeba napravit.  Jenže bez ohledu na to, jak šťastně žijeme, část toho nepokoje nikdy nezmizí; odráží totiž naši touhu po Bohu. Jak napsal svatý Augustin patnáct set let před Peggy Lee i Bonem: „Nepokojné je naše srdce, Pane, dokud nespočine v tobě.“ Tato touha je projevem touhy lidského srdce po Bohu. Je jedním z nejhlubších způsobů, jimiž nás Bůh volá. V ozvěně našeho nepokoje slyšíme Boží hlas.

Někteří se to snaží řešit 
penězi, postavením či mocí

Někdy jsou tyto pocity silnější než prostá neúplnost. Je to spíš hrozivá prázdnota. Kdosi tuto prázdnotu v našich srdcích nazval „Božím otvorem“, prostorem, který může vyplnit jedině Bůh. Někteří se tento prostor snaží vyplnit penězi, postavením či mocí. Myslí si: Kdybych měl jen o trochu víc, byl bych šťastný. Lepší práce. Hezčí dům. Ale i po dosažení těchto věcí se cítí neúplní, jako kdyby se hnali po něčem, co nemůžou nikdy chytit. Ženou se vpřed, vysilují se, aby dosáhli cíle a naplnění, ale trýzní je to, že naplnění nedojdou. Dosažení celistvosti je chiméra. Zůstává s námi prázdnota.

Navzdory penězům a nejlepším oblekům
jsem spokojený nebyl

Tuto zkušenost jsem získal na začátku své podnikatelské kariéry. Po ukončení studia ekonomie jsem si myslel, že až si jednou najdu dobrou práci, vložím dostatek peněz na účet v bance a zaplním si skříň elegantními obleky, budu šťastný. Navzdory práci, penězům a nejlepším oblekům, jaké jsem si mohl dovolit, jsem ale spokojený nebyl. Cosi scházelo. Trvalo mi několik let, než jsem zjistil, co to bylo.

Jedna z nejlepších úvah na toto téma pochází od Henriho Nouwena. Nouwen, holandský katolický kněz a psycholog, ve své vynikající knize The Selfless Way of Christ (Kristova nesobecká cesta) zkoumá neúnavné úsilí člověka zaplnit prázdnotu ve svém životě. Všímá si, že ti, kdo se ženou za jeho naplněním, předem tuší, že jejich snaha bude marná.

Úspěch, sláva, vliv, moc a peníze
nám neposkytnou vnitřní radost, po kterých toužíme

Kdesi hluboko v našich srdcích už víme, že úspěch, sláva, vliv, moc a peníze nám neposkytnou vnitřní radost a pokoj, po kterých toužíme. Někde v sobě jsme už mohli pocítit určitou závist vůči těm, kdo se zbavili všech falešných ambicí a našli naplnění ve vztahu s Bohem. Ano, kdesi v sobě jsme už mohli pocítit chuť tajemné radosti v úsměvu těch, kdo nemají co ztratit.

V úsilí zaplnit prázdnotu to někteří dotáhnou až k závislostem: k drogám, alkoholu, gamblerství, nakupování, nezřízenému sexu a přejídání. Závislosti však vedou jen k postupnému rozpadu osobnosti, větší prázdnotě a nakonec k samotě a zoufalství.

V našich srdcích je prostor,
z něhož voláme k Bohu.
Prostor, ve kterém se s námi Bůh chce setkat.
Naše touha zaplnit ho pochází od Boha
a zaplnit ho může jedině On.