Dodržovat předpisy a jízdní řády je žalostně málo

Můj strýc byl řidičem autobusu MHD. Řídil velmi zodpovědně a pro cestující příjemně. Mezi kolegy bylo zvykem, že se střídali na zastávce, která oběma vyhovovala, ne vždy tam, kde to předpokládal rozpis směn. Jednou ho kolega vystřídal o něco dřív. Strýc se ale pak velmi divil, když na něj přišlo několik stížností od cestujících, že jel velmi ostře a riskantně. Jeho kolega měl prostě jiný styl, ale protože oficiálně byl stále ve službě strejda, bylo to na něj. Jeho kolega nejspíš neporušil žádné dopravní předpisy, ale pro pasažéry byla jeho jízda tak nepříjemná, že si na ní stěžovali, a strejda přišel o prémie.

Podobnou situaci znám spíš z pozice cestujícího. Vlastně mě tolik nezajímá, jestli řidič dodržel všechna pravidla silničního provozu, ale jestli nejede stylem brzda - plyn, kdy to se mnou hází tam a zpátky a je těžké se udržet. Zkrátka jestli bere ohled na ty, které veze, i na ostatní účastníky provozu. Moc nepotěší ani to, že sice jede na vteřinu přesně podle jízdního řádu, ale zavřel mi dveře před nosem, přestože mě z dálky viděl dobíhat. (Nic proti řidičům autobusů, díky strejdovi vím, že to s námi cestujícími taky nemají lehké, nicméně rozdíl v přístupu se pozná a je v něčem podstatnější než přesnost dodržení předpisů a jízdních řádů.)

Apoštol Pavel v listě Římanům mluví o něčem podobném. Je možné neporušit žádné přikázání, ale přitom se minout s jejich smyslem a cílem. Naplnění zákona je víc než nepřekročení jednotlivých ustanovení. A ověřit si, že jsem naplnil Boží zákon, je o mnoho složitější než odškrtnout si, že jsem nic neporušil. A popravdě, je-li shrnutím přikázání „Miluj svého bližního, jako sám sebe!“, není možné to za naplněné pravdivě prohlásit nikdy.

Bůh nás svými přikázáními zve, abychom stále rostli v lásce k bližním. Nic menšího není naplněním jeho zákona. A nikdy s tím nebudeme hotovi. Nejspíš právě v tom je podstata jeho zákona a všech přikázání. Blažený, kdo se neohání zachováním předpisů, ale usiluje o naplnění jejich podstaty.