Boží přikázání nejsou dopravní předpisy

Mnoho lidí si představuje Boží přikázání jako dopravní předpisy. U nich se většinou dá jednoduše zkontrolovat, zda jsme je dodrželi, nebo porušili. Rádi si odškrtávají, že se pomodlili ráno a večer, v neděli byli na mši, nikoho nezabili, ani neokradli... Boha pak vnímají jako policajta, který dodržování předpisů kontroluje a případné překročení pokutuje. Jednoduše zkontrolovatelný seznam předpisů jim pak slouží k získání jistoty, že jim Bůh nemá co vytknout.

Ono to tak ostatně nefunguje ani s těmi dopravními předpisy. Dá se změřit rychlost, zkontrolovat, zda jsme nejeli na červenou nebo v protisměru, jestli neparkuji tam, kde to je zakázané. Hůře už se ověřuje, že jsme věnovali řízení dostatečnou pozornost po celou dobu jízdy nebo přizpůsobili rychlost a styl jízdy stavu vozovky atd.

Ježíš svým největším přikázáním toto chápání úplně boří. Nejde o neosobní předpisy, ale o pozvání k láskyplnému vztahu. Bůh není policajt, ale někdo, kdo nám svou lásku projevil do krajnosti a touží, abychom k němu přilnuli svojí láskou. Ježíšovo shrnutí zákona do citovaného dvojpřikázání lásky přímo znemožňuje jednoduchou kontrolu, že jsme ho splnili. Jak ověřit, že miluji své bližní jako sám sebe? A co teprve Boha celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou? Spíš se dá říct, že s tím nikdy nebudeme hotovi.

K čemu takové přikázání je? Dokud si ponecháme mentalitu toho, kdo se chce před Bohem zaštiťovat svou bezúhonností, tak patrně k ničemu. Ale pro toho, kdo poznal lásku, jakou má Bůh k nám, a chce na ni odpovědět, otevírá toto přikázání novou perspektivu.

Bohu můžeš dopřát stále větší prostor ve svém nitru a životě, můžeš se s ním stále více sjednocovat, můžeš se mu víc a víc podobat.

Ježíšovo přikázání je pozváním k trvalému růstu v lásce k Bohu i k bližním.
Nikdy s tím nebudeme hotovi, a to je dobře.