Lidstvo ponechané samo sobě nemá přístup do “Otcova domu”, do Božího života a jeho blaženosti. Jedině Kristus mohl otevřít člověku tento přístup, aby nám dal naději, že i my, jeho údy, budeme spojeni v téže slávě tam, kam nás předešel On, jako naše Hlava a jako Prvorozený. (srov. KKC, 661)
My máme svou vlast v nebi, v bezprostřední blízkosti Boží, protože jsme Kristovými bratry a sestrami. Apoštol Pavel říká, že Kristus je hlava a my jsme údy jeho těla. My jako církev ke Kristu tedy neoddělitelně patříme...
Jako Ježíš vystoupil na nebesa a přece se od nás nevzdálil, tak i my jsme s ním již v nebi, ačkoliv se s naším tělem ještě nestalo to, co máme slíbeno. On je již vyvýšen nad nebesa, a přece v nás na zemi trpí každou bolestí, kterou jako jeho údy zakoušíme. Sám to dosvědčil, když shůry volal: Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?!, anebo když řekl: Měl jsem hlad a dali jste mi najíst...
A pro nás je důležité: Jeden z nás je proměněn a je u Boha Otce. V Janově evangeliu Ježíš říká: “Jdu, abych vám připravil místo.” Ježíš s námi tedy počítá. Jestliže k němu patříme, připravuje toto místo i nám! Vždyť přece “máme své občanství v nebesích, odkud očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy...” (Flp 3,20-21).
