Touha být bělejší než bílý
Někdy dáváme nejrůznějším "ideálům" až přílišnou moc v tom smyslu, že se vždy cítíme pozadu za jejich požadavky, a tudíž "nestojíme za nic" a cítíme se provinile. Trochu jako řidič, kterého zastaví policie a on je přesvědčen, že určitě něco provedl, i když jde jen o běžnou kontrolu dokladů. Naše výchova v nás mohla například zakořenit přílišnou starost o to, abychom vždy dělali dobrý dojem. Přehnaný sebeideál se projevuje perfekcionismem, touhou „být bělejší než bílý“.
Perfekcionismus je jen jinou formou pýchy
Pokud jsme byli například předmětem opakovaných rodičovských výčitek, mohla v nás výchova vytvořit i zcela negativní obraz o nás samých. Přesvědčila nás, že jsme v základu špatní a nic dobrého v životě nemůžeme udělat.
Navíc někteří křesťané kvůli své nedobré výchově, kde byl na prvním místě strach z Boha (a z pekla), nemohli číst ani jednu stránku evangelia, aniž by se necítili nedokonalí a hříšní. Je pravda, že v evangeliu najdeme radikalismus: „Rozděl se o své šaty s chudákem. Buď dokonalý, jako je Otec dokonalý...“ Je to úžasný ideál, který je ale třeba skloubit s jinými - milosrdnými pasážemi tohoto posvátného textu.
Jistě vidíme jasný rozdíl mezi láskou k dokonalosti a perfekcionismem. Ten je jinou formou pýchy: takový člověk pak trpí, když nedosáhl cíle, který si stanovil. Láska k dokonalosti se sice snaží dělat pokroky, ale pokorně přijímá, že nebude nikdy moci dosáhnout ideálu, a odevzdává se do Božího milosrdenství.
Porozumět tomu, co se událo v našem dětství
Máme-li se osvobodit od tíhy přehnané provinilosti, je důležité uchopit a porozumět i tomu, co se událo v našem dětství, a to bez strachu z odhalení chyb a slabostí v chování našich rodičů. Nejde o to je soudit, protože nevíme, co byla v jejich dětství příčina toho, jak se posléze chovali k nám. Jde prostě jen o to poznat trauma, které nám bylo způsobeno. Objektivně a bez zášti.
