Jsem velmi citlivý na vlastní uznání.
Příliš citlivý,
tak je to.
Dlouho se mi pletlo uznání druhých
s mou osobní hodnotou
a z tohoto zmatku plynula
vždy jen nová a nová úzkost.
Při každém projevu lhostejnosti
nebo nepřátelství vůči mé osobě
jsem sám o sobě hluboce pochyboval,
stahoval se do sebe a tiše ochaboval.
Sebemenší profesní selhání,
nezdvořilá poznámka, suché odmítnutí
mě okamžitě vrhalo do přehnané úzkosti.
Má sebedůvěra se pozvolna bortila
jako stěny domu strženého dynamitem,
které vídáme občas v televizních zprávách.
Vracel jsem se pozvolna do práce
s děsivým přesvědčením,
že musím začít život zase od začátku.
Uvědomoval jsem si, že uznání druhých
přináší jen prchavou úlevu
a vytváří nebezpečný návyk
srovnatelný s tvrdou drogou.
Ale k tomu, abych vzal život do ruky tak,
jako bych v sobě cítil Boží lásku,
jsem měl pořádně daleko.
Najednou mi něco docvaklo.
Řekl jsem si: a co kdybych se rozhodl,
že přestanu trpět?
Pomaličku se můj pohled odvracel
ode mne samotného.
K postavě, která mě začala upoutávat.
K Ježíši.
Nevidím ho už jako božstvo
naivně ztvárňované v kostelích mého dětství;
nevidím ho už jako teologický koncept,
nad nímž se dost nenapřemýšlel.
Nevidím ho jako nedostupného Boha… vidím jen jeho.
Ježíš je pro mě od této chvíle ten, kdo mi zkřížil cestu.
Ten, kdo mě zná, kdo se svým pohledem setkal s mým…
Změna, která se ve mně udála, je hluboká a definitivní:
je to nový způsob pohledu na svět.
Možná jsem cvok…
ale co na tom, když jsem šťastný?
Jak je příjemné užívat si života!
Zpracováno podle knížky
Thierry Bizot: Anonymní katolík
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.
