Co dokáže Boha „rozčílit“?

Bůh, ze kterého jde strach?

Autor biblického textu vkládá Bohu do úst tvrdá slova: „Můj hněv vzplane…“ Taková slova se mi neposlouchají snadno. Zvlášť když si vzpomenu, kolik lidí někdy slyšelo: „Počkej, Pánbů tě potrestá!“ Jako by Bůh jen čekal, až něco pokazíme.

Jenže co Boha vlastně rozhněvalo?

Jenže co Boha vlastně rozhněvalo? To, že někdo ubližuje člověku, který se nemá o koho opřít. Že někdo zneužívá bezmoci ženy nebo dítěte. Že se někdo snaží vydělat na člověku v nouzi. „Planoucí hněv a zahubení mečem“ – to je drsná biblická hrozba, vyjádřená jazykem své doby. Nemůžeme ji jen tak zjemnit nebo proměnit v něco líbivého. Přesto nám ukazuje něco podstatného:  Boha rozhněvává bezohlednost těch, kdo používají moc a prostředky proti těm, kdo jsou slabí, bezmocní a zranitelní.

Zároveň ale v textu zaznívá i něco jiného a velmi důležitého: Boží soucit. Bůh jako by říkal: „Slyším člověka, kterého ostatní přehlížejí nebo zneužívají. Jeho bolest mi není lhostejná.“

Nečekat do zítřka

I my jsme nejspíš někdy potřebovali pomoc druhých. Víme, jak moc pro nás znamenalo, když nás někdo podržel nebo nám dal druhou šanci. Jenže když se nám začne dařit, snadno na to zapomeneme. Zkusme se proto dnes na chvíli zastavit. Možná i my zaslechneme výzvu: „Vrať tomu člověku do večera jeho plášť. Potřebuje se něčím přikrýt. Ráno už může být pozdě.“

Možná je i v našem okolí někdo, kdo potřebuje něco, co mu můžeme dát nebo vrátit. Peníze, které mu dlužíme. Důstojnost, o kterou jsme ho připravili neuváženou poznámkou. Nebo prostě chvíli našeho času a pozornosti. A nemusíme mít vyřešené všechny otázky kolem Boha, abychom tomuhle rozuměli.

Čí „plášť“ možná držím v rukou já?

-redakčně upraveno-