Jsou mi  tři roky a moje matka mě právě přivázala
ke sloupu elektrického vedení

Nepolíbí mě, nerozloučí se. Nic, ani slovo. Žena se vzdaluje. Má bílé kozačky.

Jsou mi  tři roky a moje matka mě právě přivázala ke sloupu elektrického vedení u nějaké polní cesty, která nikam nevede.

Dojde k autu, zaparkovanému na kraji silnice. Vzdaluje se. Mizí... Vidím jen mlhu. Natahuji ruce. Jsem sám. Na les padá tma a z šera vystupují obludy. Z dětství mi zůstala jen tato jediná jasná vzpomínka na matku. Vzdalující se záda a vysoké bílé kozačky. Někdo, kdo odchází …

Porodila mě, když jí bylo šestnáct let a o tři roky později mě opustila, ve chvíli, kdy našla dalšího muže svého života. Pro mne už u ní nebylo místo.

Příliš krátká anestezie           

Strážníci mě najdou za svítání, promrzlého a vyděšeného. Vedou mě k mému otci. Je to bystrý muž, ohromný jako dub, s orlím nosem a černými vlasy. Tento mlčenlivý atlet nemůže zapřít svou indiánskou krev. Má neobyčejnou sílu, hrozivou, která se uvolní náhle jako blesk, jako luk, když pustíš tětivu. 

V pancíři mého otce se  teď ale objevila trhlina. Odchod mé matky ho sejmul v plném rozletu jako déšť kulek. Zhroutil se. Vůbec si nevšiml, že se to chystalo. Protože pije čím dál víc a stává se labilním a nepředvídatelným, svěřuje mě jedné ze svých sester, která bydlí poblíž.

U této něžné ženy poprvé okouším štěstí být milován. Učím se stát na nohou, pak chodit, hladit kmeny stromů, důvěrníků mých tajemství. Toto štěstí, ta sladká anestezie, je ale jen příliš krátkou vsuvkou.

Můžeš jí říkat maminko...

O několik měsíců později si mě otec bere zpět k sobě. Zjišťuji, že se moje rodina rozrostla: otec žije s nějakou ženou. Podobá se italské matince, je hodně snědá, oplácaná. Má pět dětí. Zabydlely se u nás jako doma. 

„To je tvoje nová maminka, dej jí pusu,“ říká mi otec. „Můžeš jí říkat maminko …“

Všechno se ve mně vzpříčí. Odmítám jí říkat maminko, přestože hořím touhou nějakou najít. Oči této ženy jsou temné jako hluboké sklepení. Nepozoruji v nich žádný záblesk lásky. Políbí mě a štípne mě do paže s úhořím úsměvem, pokryteckým a zrádným.

Vím, že nikdy nebude mou matkou. Vzala si srdce mého otce, ale nikdy nenahradí tu, která mě v sobě nosila. Tu, která mě jednou večer nechala na kraji cesty a ukázala mi záda ve svých vysokých bílých kozačkách. Nikdy jsem nepochopil, proč.