Sekce: Knihovna

Václav Dvořák , Jan Mazanec

Ztěžuje víra život?

z knihy Čím to je, že jste tak klidný? , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Která Ježíšova slova jsou pro vás nejvíc inspirující?
O lásce a víře.

A co když se někomu láska a víra nedostává?

Stačí požádat, ale mohutně a z celého srdce: „Pane Bože, ty vidíš, jak jsem slabej. Posilni mou víru a lásku.“ Pak cítíš, jak do tebe zvolna vstupuje radost, a proto vzepneš celou svou vůli jako pomoc ze své strany. Někdy je nejlepší to nechat na Bohu a zazpívat si! Já třeba kolikrát když jedu z Bechyně do Budějic, tak si zpívám Loretánské litanie. /…/

Nezdá se vám někdy, že víra život občas spíš ztěžuje?

Možná ho občas zatěžuje, ale v první řadě ho objasňuje a projasňuje. Vždyť bez víry bychom neměli žádnou naději a jistotu. Víra nám dává vědomí, že existuje někdo, kdo nás má rád, pečuje o nás a dovede nás k cíli. Riziko ztroskotání je menší a nakonec žádné.

Co když nastane krize víry?

Krize víry je vždycky zkouška odvahy. Bůh ji sešle jako pozvání k ještě větší víře, když se mu zdá, že na to máš. Věříš, ale ne ještě dost a tak ti Bůh pobourá třeba všechno, co jsi zatím se svou vírou zvládl a vystavěl, protože jsi moc spokojený a pyšný, jaký jsi kabrňák. Vypadá to, jako by tě opustil, ale neopustil. Jen tě zve výš. Když se odvážíš a nepustíš jeho ruku, tak tě ze všeho vytáhne.

Jak si představujete smrt?

Já si ji nepředstavuju, ale jsem nucen o ní přemýšlet, protože čím dál víc známých mi umírá. Nedávno jsme třeba pohřbili Frantu Procházku, se kterým jsme byli v base. Franta byl divoch v práci, honil mě takovým tempem, že jsem měl skoro chuť mu rozbít hubu (smích). Já mu říkám: „Čověče, já ti nestačím.“ On ve Rtyni dělal s mašinou a já musel odvážet, razili jsme chodbu ve skále, a já vozil to, co narubal. A dost kouřil.

Nedávno ho potkám a ptám se, jak se daří. Prej: „Dobrý, akorát jsem hluchej“. A furt kouřil. Tak jsem si myslel, že je kluk v pořádku. A za tři dni šlus. Říkám si: „Vidíš, Venco, dávej bacha! Může to přijít zejtra.“ Ale já se smrti nebojím. Až Pán Bůh řekne: „Václave, pojď,“ tak půjdu. Vím, že půjdu do lepšího. Spoléhám, že půjdu smrtí do života, protože se svěřuji do rukou někoho, kdo smrt poznal v celé její hrůze a vítězně ji přemohl.

Bál vy jste se v životě vůbec něčeho?

To víš, že jo. V Ruzyni mě třeba tahali do míst, kde se mučilo. To jsem se bál. Jednou přišel bachař a musel jsem si zatemnit oči, abych nic neviděl. Přitáhl mě do nějaké místnosti a povídá: „Tady budeme čekat.“ Stojím tam a slyším, jak se tam někdo hrabe v nějakých kovových nástrojích, jako by přebíral kleště, hřebíky a jehly. Chrastilo to kovově. Říkám si: „Venco, to nebude psina. Co asi teď na tebe vymyslí?“ A bál jsem se. Vtom se otevřely dveře, rozvázali mi oči, přišel chlap v bílém, a povídá: „Tak kterej zub to je?“ Já říkám: „Mne nic nebolí.“ „Vždyť jste se hlásil!“ „Ne, já jsem se nehlásil.“ Tak mě zas odvedli. Takhle nás záměrně strašili.

Když jsem viděl zmlácené a zničené spoluvězně, tak jsem prostě nemohl nemít strach. Mučení v Ruzyni byly kruté zážitky – někdy do zbláznění. Lámali nás strachem. Každý se bojí, když jde o velkou bolest a o život. Ale když se pak už něco děje, tak se nebojíš a jen zatínáš zuby, když je eště máš.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Facka za rozhodnutí ke kněžství …
• Bože, že já blbec nejsem normální…
• 1953 – v rukou komunistů …
• Hněv a zklamání z Boha …