Promarnila jsem zbytečně příliš mnoho let v zajetí strachu a obav.
A víte, co jsem našla na opačné straně strachu?

Představivost je skvělá věc,
ale dokáže nás i ničit

Vždycky jsem bývala tak trochu hypochondr. Vleklý kašel věstil v mých očích rakovinu plic a občasné brnění nebo mravenčení v ruce bylo signálem nervového poškození, ne-li hned roztroušené sklerózy. (Strýček Google mě při mých pokusech o stanovení diagnózy vždycky ochotně podpořil.) Také se bojím leteckých katastrof, ale i toho, že mě někdo ve spánku zavraždí nebo že někdo z mých milovaných předčasně umře. V mládí jsem jednu dobu hltala zdánlivě nekonečnou sérii románů o dospívajících s rakovinou a několik let jsem spávala v mámině ložnici na podlaze, protože jsem ve zprávách zaslechla, že jednu dívku v našem městě unesli. Můj strach převzal kontrolu nad mou představivostí – potažmo nad celým životem – a nasměroval je do velmi temných končin.

Když nás Bůh stvořil, vložil každému z nás do duše kousek své božské představivosti. Myslím, že to udělal proto, abychom si vůbec dokázali uvědomit, kolik věcí je v našem světě smysly nepostižitelných. Jenže moje fantazie nevstřebávala tuto krásu a nezjevovala mi svatost ukrytou ve stvoření. Kdepak, byla spíš jako hororový film plný těch nejděsivějších scén. Smrt bez milosti, nebezpečí bez útěchy a nemoc bez naděje na časné nebo nebeské uzdravení.

Izraelský lid si kdysi předával příběhy o Bohu ústně, takže přátelé a příbuzní sedící kolem vdechovali každé vypravěčovo slovo a v myslích jim příběhy doslova ožívaly. Pak přišel Kristus, nepochybně největší milovník příběhů, a sytil své následovníky podobenstvími, symboly, doteky, aby ještě hlouběji pochopili Boží skutečnost. A toto trvá dodnes ve společenství křesťanů.

Bůh věděl, že mají-li tyto všechny dary a symboly v našem životě působit naplno, potřebujeme představivost. Troufám si říct, že dokonce ji do nás vložil jako kompas, který nás má vést na cestě k nebi. Ten můj však trochu popraskal, protože jsem si na něj nedávala dobrý pozor, a prosákla do něj temnota. Ale Bůh všechno obnovuje, a tak praskliny zacelil, trochu ho vyleštil a naučil mě, jak ho správně používat. (První lekce: Skoncovat přílišné porady s Googlem a nově i s AI.)

Dokud apoštol Petr upíral pohled na Ježíše,
mohl kráčet po vodě, jenže…

Když jsem se snažila opravit svůj „vnitřní kompas“, přemýšlela jsem hodně o události, kdy Petr kráčel po vodě směrem ke Kristu. Petr se pustil se do něčeho naprosto šíleného, do ukázkově nedomyšleného podniku, ale dokud upíral pohled na Ježíše, šlo mu to docela dobře. Jenže pak se začal příliš soustředit na bouři. Na chvíli se podívá jinam, nechá se přemoct strachem a začne se potápět. Křičí o pomoc, bojí se, že se utopí. A v tu chvíli mu Ježíš podává ruku se slovy: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ (Mt 14,31).

Když jsem tenhle úryvek jednou poslouchala v kostele, uvědomila jsem si, že mě moje představivost zavádí na scestí, kdykoli mi začne ukazovat svět bez Boží přítomnosti.

Musím se tak smířit s tím, že pokud nás Bůh povolal k životu (což je fakt), pak nás volá i ke všem okolnostem našeho života, jelikož ve své vševědoucnosti usoudil, že je to vhodné místo, kam nás zasadit. Právě tady můžeme rozkvést a dozrát.

Děsíme se věcí,
které se možná nikdy nestanou

Setkala jsem se jednou se svými kamarádkami a povídali jsme. Kamarádka Cate tehdy líčila sáhodlouhý seznam svých strachů a obav. Naše další kamarádka ji ale najednou zarazila: „Musíš přestat žít ve svých představách černé budoucnosti! Žádná z těch věcí, kterých se tak děsíš, se přece ještě nestala.“

V tu chvíli mi došlo, že dělám úplně to samé. Uhnízdila jsem se ve světě mých nejčernějších nočních můr. Bylo to sice jen vymyšlené místo, ale to mi vůbec nebránilo v tom, abych kolem sebe postavila jakýsi plot a trávila spoustu času nářky nad svým neblahým životním údělem.

Čím víc si nyní povídám lidmi o strachu a úzkostech, tím víc mi dochází, že s Cate nejsme jediné, kdo zápolí s pokušením děsit se věcí, které se nestaly a možná se nikdy ani nestanou. Podobným problémem trpěl dokonce i Mark Twain. Ihned jsem v něm rozpoznala spřízněnou duši, když mi kamarádka poslala tenhle jeho citát: „V životě jsem prožil hrozné věci, z nichž některé se skutečně staly.“

Jak čelit strachu?
Konkrétní inspirace

Naše mysl má v každý okamžik omezenou schopnost zpracovávat informace. A já si uvědomila, že moje mysl se zabývá spoustou velmi děsivých představ. Napadlo mě proto, jestli bych aspoň některé nemohla z hlavy vypudit tím, že si tam záměrně nasadím jiné. Lepší. Mohla bych prostě schválně myslet na dobré a hezké věci, a pak by mi v mysli nezůstalo tolik místa pro ty hrozné. Začala jsem o této své teorii rozmlouvat s Bohem. Navrhla jsem mu, že pokud se mi nedaří vymanit se z úzkosti tím, že myslím na příjemné věci typu „dovolená u vody“ nebo „nákupní výlety“, mohl by mi doporučit něco účinnějšího.

Měla jsem pocit, že se zasmál – jako by už dávno čekal, až mu tuhle otázku položím. Řekl mi: „Vděčnost, mé dítě. Strachu je třeba čelit vděčností.“

Když se strachuju, za co nakoupím další tašku s jídlem nebo vánoční dárky pro děti, když se v sobě marně snažím vyšťárat poslední zbytky odvahy, když se marně snažím vložit všechnu důvěru v Boha, mám si vzpomenout na něco, za co mohu být vděčná, a vzdát mu díky.

A tak jsem ho poslechla. Napřed se to týkalo jen drobností. Díky za déšť. Díky za malou knihovnu v centru města a za rodinné krámky, které cestou k ní míjíme. Díky za kulaté růžové tvářičky mojí dcery a za kytky, jež mi moji kluci trhají a podávají s takovou hrdostí. Díky za hořkou čokoládu s mořskou solí a za jahody. Díky za děti, které po obědě dlouho spí. A abych nezapomněla, díky za knížky, ty jsou ze všeho nejlepší: při jejich četbě můžu na všechno zapomenout.

Thomas Merton kdysi napsal, že vděčnost je „neustálé procitání k novému úžasu“. Podobně jsem to zakusila i já. Jakmile jsem se začala poohlížet po věcech, za něž můžu být vděčná, ukázaly se být doslova všude. Strach totiž fungoval jako mlha, pro kterou jsem neviděla kolem sebe, zatímco vděčnost působila jako pronikavé paprsky slunce. Náhle jsem všechno viděla v novém světle. Dokonce i to, čeho jsem se dřív bála - třeba náš věčně hubený bankovní účet, se mi začalo jevit jako zdroj požehnání, když jsem na to pohlédla očima vděčnosti.

Například když mi strach mi našeptával, že nikdo se nemá tak špatně jako my, protože modlitby ostatních lidí přece bývají vyslyšeny. Vděčnost mi ukázala, že všichni procházíme střídavě obdobími hojnosti a nouze. Když já sázím semínka do suché hlíny, kamarádka možná zrovna sklízí koše zralého ovoce. A když ona zrovna trpí přívalem deště, já se raduju z hřejivého slunce. Všechny tyhle skutečnosti prospívají k našemu duchovnímu růstu: období vyprahlá i úrodná, léta hubená i tučná. Nicméně Bůh se ve své moudrosti zřejmě jednoho dne posadil a zkusil si nás pozemšťany představit tak, jako bychom žili v dokonalé synchronii.

Strach navíc způsoboval, že jsem ztrácela nadhled. Přidržoval mi před očima všechny moje těžkosti a ptal se, jestli se uvědomuju, jak neuvěřitelně těžce se mi žije. A že moje problémy jsou těžší a život tvrdší než u kohokoli jiného. Vděčnost se však strachu vysmála do obličeje.  Ukázala mi, jaké mám nevýslovné štěstí, když kolem mě tancují moje děti a večer můžu uléhat vedle milovaného manžela.

Strach mi našeptával, abych se styděla za svoje staré auto, malý dům, obnošené šaty a závislost na pomoci druhých. Vděčnost mi ukázala krásu solidarity. Jakmile jsem se odvážila svěřit svým kamarádkám, postupně se i ony osmělily sdílet své těžkosti. Ani jsem nevěděla jak, a už jsme si navzájem posílaly oblečení a věci, pročesávaly spíže a předávaly ingredience podle toho, co kdo právě potřeboval uvařit za jídlo, a nenápadně jedna druhé strkaly peníze do peněženky, kdykoli to jen bylo možné.

Strach mě upozorňoval na všechno, co nemám. Vděčnost mě naopak učila vážit si toho, co mám. Naučila jsem se užívat si chuť čerstvé mandarinky, právě utržené ze stromu u nás na zahradě, a radovat se z elegantních šatů, které jsem objevila docela vzadu v second handu. Už jsem nic nebrala jako samozřejmost. Stále víc jsem oceňovala všechny ty drobné Boží dary. Čerpala jsem z nich mnohem víc radosti než v dobách, kdy stačilo vytáhnout platební kartu a mohla jsem si koupit, na co jsem si vzpomněla.

Na opačné straně strachu, vás čeká ...
svoboda, život, kreativita, schopnost milovat...

Když jsem se konečně jednoho dne podívala do tváře svému strachu, zjistila jsem, že jeho moc nade mnou je pouhou iluzí a že před Božím světlem nemá šanci obstát. Promarnila jsem před tím příliš mnoho let v zajetí strachu a mohu vám prozradit, že ať jeho překonání stojí cokoli, stojí to za to. Protože tady, na opačné straně strachu, vás čeká svoboda. Najdete zde i schopnost milovat, vychutnávat si radosti života a bohatě tvořit. Prostě celý ten pestrý, dobrodružný a plnohodnotný život, který Bůh stvořil jen a jen pro vás.