Facka za rozhodnutí ke kněžství …

Bůh se o člověka úžasně stará.

z knihy Čím to je, že jste tak klidný? , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Když se můj otec podíval na mou přihlášku do kněžského semináře, tak mi dal takovou facku, až jsem byl překvapenej. Povídá: „Ty jsi se zbláznil, viď?! Na tohle musí jít někdo pořádnej a poctivej. Ale ty seš komediant a nehodíš se na to! Furt někde couráš. Co nejdřív tě odtud vyhodí.“ Táta chtěl, abych to zrušil. Věděl, že pořád dělám něco jiného než studium, že chodím z tancovaček pozdě v noci, že chodím do Skautu a do Sokola. A vytýkal mi to. Já jsem neříkal nic, byl už jsem rozhodnutý. Maminka byla mírnější. Snažila se mi po dobrém vysvětlit, že se na faráře nehodím. Ale já jsem stál na svém.

Musíš ze semináře pryč!

Na konci prázdnin jsem si sbalil kufr, počkal, až otec odejde do práce, a odjel do Budějovic do semináře. Hned o Dušičkách se ale v semináři objevila maminka a povídá: „Přišla jsem si pro tebe a pojedeš se mnou domů. Lidi nám nedají pokoj, říkají, že jsme tě do semináře donutili …“ Já říkám: „Mami, vykašli se na lidi. Já teď domů nemůžu, mně se tu začíná moc líbit. Musím tady zůstat.“ Když viděla, že se nehnu, tak chudák se smutkem odjela. Pak jsem krátce potom dostal dopis od táty, že jsem „nemožnej blbec“. Ale pokračoval jsem …

Bůh se o člověka úžasně stará.
Každého si připraví
a vybaví nějakými dary
a zařídí, aby se mohly rozvinout.
Člověk totiž nikdy neví,
co ho čeká, ale Bůh to ví.
Ani to netušíš,
a on už tě na to připravuje.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Václav Dvořák, Jan Mazanec

Témata: Boží vedení kněz, kněžství povolání

Související texty k tématu:

Povolání

Orel a slepice, aneb: Neboj se být sám sebou! Jeden statkář našel v lese zraněné orlí mládě. Odnesl ho domů, vyléčil jej a dal na dvůr mezi slepice. Mladý orel s nimi jedl a převzal jejich chování.
Naším úkolem není být druhou Matkou Terezou Snad jen málokdo pochybuje o významu Matky Terezy. Ale...
Bůh nemá v tomto světě jiné ruce než tvoje Během druhé světové války byla během náletů doslova smetena jedna malá vesnička. Mezi "obětmi" byl i farní kostel. Socha Krista vedle kostela přišla o ruce i nohy...
Naše obdarování nemusí být velké ani nápadné Jsme Bohem obdarovaní? "Hodně", anebo "málo"? Jsou obdarovanými jen "ti druzí"?
Nemusíme se bát jít do věcí, které „nezvládneme“ Vybavuje se mi jedna scéna z filmu Schindlerův seznam: Německo kapituluje, je konec války. Oskar Schindler se loučí se stovkami Židů, kterým zachránil život ve své továrně...
Také od vás druzí stále něco očekávají? Jak se z toho nezbláznit? Jak se nenechat vláčet životem požadavky okolí a zároveň nerezignovat na pomoc druhým? Jak umět odmítnout?
Další texty k tématu povolání zde