Bůh neříká, že máme zachránit celý svět

Čas od času v rozhovoru s různými křesťany zazní věta: „Tohle by se mělo udělat.“ „Mělo by se“ to a ono a ještě vlastně i tohle a onohle…  Často jsou to velmi dobré a slibné nápady. Jenže pak přijde druhá část rozhovoru: „Já na to ale nemám čas.“ „Já na to nejsem ten pravý.“ „Někdo schopnější by se určitě našel.“ A dobrý nápad (či Boží záměr?) pak zůstane viset ve vzduchu.

Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu všech těch lidí líto. Viděl jejich bolesti, starosti, osamělost i hledání. A tak řekl svým učedníkům: „Žeň je hojná, ale dělníků málo.“ A vysílá je do světa.

V souvislosti s tím mě napadá otázka, proč se mě některá myšlenka nebo aktuální potřeba dotýká víc než ostatních? Co když mě to opakovaně napadá ne proto, abych si povzdechla, že to nikdo nedělá, ale proto, že mě k tomu konkrétnímu dílu právě On zve? Možná právě já můžu začít „to“ nebo „ono“, či „tohle“ nebo „onohle“. Každý jsme jeho učedník vyslaný do světa – tam, kde se právě nacházíme… Samozřejmě, že Bůh neříká, že máme zachránit celý svět. Nemůžeme dělat všechno. Ale každý z nás může začít dělat něco. Něco drobného a konkrétního.

Myslím si, že si někdy představujeme Boží povolání jako něco mimořádného, viditelného a bombastického. Ale co když moje povolání začíná naprosto obyčejnou větou: „Tohle by se mělo udělat.“ A co když jsem já právě tím dělníkem, kterého si k tomu chce Bůh použít?

-redakčně upraveno-