Nemusím všechno urvat vlastní silou

Křesťanský pojem svatost je někdy spojený s mnoha nedorozuměními a zkreslenými představami. Mnozí si svatost představují jako jakousi morální dokonalost: že dělám dobré skutky, slušně zdravím, dávám pozor při kázání, postím se, nikdy se nerozčílím, nemám žádné pochybnosti a vůbec všechno dělám správně.

Takové představy o svatosti podporovaly i některé poněkud nereálné legendy o svatých. Například že svatý Mikuláš jako dítě odmítal pít mateřské mléko ve středu a v pátek, protože se chtěl postit. Nebo že sv. Bernard z Clairvaux prý jako první slovo vyslovil jméno „Ježíš“.

Štěstí a svatost, o kterých Ježíš mluví v horském kázání, ale nespočívají v dosažení morální dokonalosti. Nestojí tam napsáno: „Blahoslavení, kteří se každý pátek postí a dávají almužny.“ Ani: „Blahoslavení, kdo každému pomáhají a obětují sami sebe a svůj volný čas pro druhé.“ Dokonce ani: „Blahoslavení, kteří nemluví sprostě.“

Ježíš ale obrací naši i pozornost jinam. Ukazuje, že štěstí a Boží blízkost nejsou vyhrazeny těm, kdo mají všechno zvládnuté. Můžeme je zakoušet i uprostřed své nedokonalosti, křehkosti a slabosti. Blahoslavení jsou plačící, tiší, ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, milosrdní, čistého srdce, tvůrci pokoje i pronásledovaní.

Svatost tak možná nespočívá ani tolik v úporném snažení, jako spíše v otevřenosti a důvěře. V tom, že se nemusím neustále honit za nedostižným úspěchem, mocí a slávou. Že se i ve své tichosti, pláči a bolesti nechám potěšit, utišit a osušit si slzy. Že zjistím, že nemusím všechno urvat vlastní silou. Terezie z Lisieux mluví o přijetí vlastní slabosti jako o cestě ke svatosti. A Simone Weil připomíná, že Bůh může vstoupit jen tam, kde je pro něj místo.

Svatost neznamená vytvořit dokonalé dílo.
Svatost znamená otevřít Bohu svou nedokonalost,
křehkost a prázdnotu
a nechat ji Bohem
naplnit.