Hranice opilosti

Dobrý den,

 přečetl jsem si několik článků o vztahu křesťana a alkoholu. Zjistil jsem, že těžkým hříchem se pití stává v momentě opilosti. Ale co víra či církev myslí onou "hříšnou opilostí"? Je to nějak limitováno hodnotou promilí alkoholu v krvi? Nebo zkrátka jak poznat, že těžce hřeším, když piji - kdy je ten okamžik si říct: "Teď přestaň pít"? Z fyziologického hlediska je přeci nemožné, abych z jedné skleničky například vína nebo piva na sobě nic necítil (uvolněnost, sklony k tanci atd.) vzhledem k váze a dalším okolnostem.

Samozřejmě, různé zdroje také uvádějí, že se má pít s mírou. Ale co když se chcete na oslavě prostě uvolnit a něco vypít a bavit se? Nemyslím tím to, že budu ležet, takříkajíc pod stolem, ale prostě budu v takové euforii a ještě plném rozumovém rozsahu...

Děkuji za odpověď na poněkud komplikované otázky.
 

Zdravím Tě a děkuji Ti za dotaz.

Pokud uvažujeme o nějakém přikázání, zákazu nebo omezení, je dobré se zamyslet nad tím, proč toto pravidlo asi mohlo být dáno.

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Tedy jako rozumovou bytost, která se dokáže svobodně rozhodovat, tvořit, přemýšlet...

Ovšem člověk má ze své přirozenosti též sklony k hříšnosti, které musí do jisté míry přemáhat, "držet na uzdě", ovládat svojí vůlí (a často i s velkou pomocí Boží).

Alkohol je ovšem substance, která nám do jisté míry tuto "ochranu" nabourává, někdy až do té míry, že se na něm staneme závislými, takže vlastně přijdeme o obrovský Boží dar - svobodu. To je, samozřejmě, krajní možnost. Domnívám se, že je také velmi důležité ptát se, proč vlastně piju (a hlavně si na to pravdivě odpovědět). Pití alkoholu by se nemělo stát útočištěm před skutečností, to je přímá cesta k závislosti.

Popsal jsi sám, že mezi střízlivostí a totální opilostí je velký prostor. Alkohol nám někdy pomáhá odbourat některé zábrany, které nás ve společnosti svazují, takže ho vnímáme jako osvobozující věc. Problémem se stává v okamžiku, kdy začne odbourávat i ty zábrany, které jsou užitečné, které nám pomáhají být lidmi (jistě znáš poznámky o opičce, je opilý jako prase apod. - jakoby nás alkohol degradoval na zvíře) a ohrazují naši slušnost, čest, agresi (jak slovní, tak i fyzickou). Hranice se stanovuje velmi těžko a, jak sám píšeš, jistě závisí na váze, ale také na tom, kolik má člověk enzymu, který alkohol dokáže odbourávat apod. Někdo se dokáže opít jednou sklenkou, někomu (když to přeženu) nestačí jedna láhev... Je ovšem škoda, že na to, že člověk "přebral", přijde obvykle až pozdě.

Jak to shrnout?

Jak asi tušíš a jak sis to i sám částečně odpověděl, neexistuje jednoznačná odpověď.

Domnívám se, že člověk má pít tak, aby neztratil svoji vládu nad sebou (viz výše o zábranách) ani nad alkoholem, jinými slovy vyjádřeno: Tak, aby se za to, co se děje během jeho opilosti, nemusel v žádném případě stydět. Co je nad to, je hřích.

Přeju Ti, abys alkoholu užíval s mírou a rozumem a budu se za Tebe modlit.

Kategorie otázky: Hodnota života, bioetika