Koukej být člověkem

Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je. 

Kdo by neznal Werichův laskavě kategorický imperativ. Moc pěkně jste to, pane Werichu, řekl. Jen ještě vědět, co mimo jiné znamená ono „koukat, aby byl“. Totiž: co je tu ke koukání? Koukej být člověkem! Člověk prostě je člověkem. A to mu už nikdo, ani sebeusilovnější pokusy nějakého zdivočelého rasisty, neodpáře. Být člověkem je fakt, nebo snad ne? Je zde nějaký tvůrčí prostor k dotvořování? Zároveň se ale přece ví a také se říká, že „není člověk jako člověk“.  

Je možné mnohé ignorovat

Určitá zamyšlení jsou, řekl bych, povinná. Je možné to nedělat – stejně jako je možné ignorovat spoustu povinností. Je možné nedbat o sebe na mnoho způsobů. Problém tkví v tom, že se tím zřejmě člověk vzdává něčeho základně, konstitutivně lidského. Růstu. Něčeho, co ho dokonce lidským tvorem dělá. Zajíci netřeba koukat, aby byl zajícem. Nehrozí mu pád pod obraz, nanejvýš jím zaviněný kotrmelec.

Být „pod obraz“ nebo "obrazem"

Člověk, zdá se, má to hlavní, co se pravé podoby člověka týká, ve své režii. Člověk si musí rozhodnout, zda pokračovat v díle být člověkem. Musí chtít jako člověk obstát. Ono totiž někdy stačí málo…

Existují lidská zaváhání, jejichž důsledkem se člověk ocitne hluboko „pod svým obrazem“.  Ne že bych chtěl bagatelizovat například porážku alkoholem, určitě bych ji však neučinil vrcholovou podobou ztráty lidské podoby. Pokud tedy jde o dílčí neúspěch.

Člověk je totiž schopen i v dokonale střízlivém stavu až nekonečně závažnějších ztrát lidsky povinných rysů. Jsou totiž nekonečně horší ztráty lidské tváře. Z nich se vystřízlivět jen tak nedá.

Zachovej si pravou tvář

Obrat "být pod obraz" je všeobecně užíván a je srozumitelný prakticky všem. Používají ho i lidé, kteří netuší, že jde o parafrázi biblického potvrzení lidských perspektiv a možností. Být pod obraz v lidovém podání znamená ztratit svou pravou tvář. Stává se to… S tím úslovím je ale třeba nakládat opatrně. Neboť ne každá změna obrazu, či dokonce neblahá ztráta krásy znamená ztrátu autentické podoby.

Musím například myslet na příběh z evangelia o ženě, která Ježíšovi líbala nohy a tiskla k nim svou tvář. Hodně erotická scéna, jen si to představte, ostatně všem okolo bylo trapně, pochopitelně. Ježíš tehdy v jejich očích hodně ztratil. Dovedu si představit ta zvednutá obočí a významná pomrkávání. No podívejme se… Není tak jednoduché uposlechnout imperativu „zachovej si tvář“. Kdy vlastně jde o tvář a kdy o masku?

Je těžké to najít. Někdy totiž člověk žije a jedná jen podle mínění druhých, anebo v očích světa „pod obraz“, aby si ale tak zachoval svou pravou tvář.

Jednat jako člověk

Jediné, co je člověku na míru, je „být dobrý“ a na tom se shodnou i lidé, kteří třeba nevědí nic o tom, že tento ortel nad člověkem vyřkl jeho Stvořitel.

Vzpomínám na jednoho řeholního bratra Vincenta. Coby filolog dal mi nahlédnout několik jazykových pravd. Myslel jsem si například, že chceme-li nějaké podstatné jméno zvýraznit, podtrhnout, uděláme to přídavným jménem: dobrý člověk, krásný, čestný, milující, pravý člověk. Otec Vincent byl ale opačného názoru: „Nenič jejich sílu přidáním přídavného jména. Řekneš-li dobrý člověk, oslabils člověka. Jako by bez toho dobrý neměl svou váhu a vypovídající hodnotu. Chceš to zvýraznit, ale způsobíš vyblednutí.“

Člověk.
To zní.
Ostatně, těžko vymyslíš větší ocenění než „jednal jako člověk“.

 

Se svolením převzato z knihy: 
Karel Satoria, Povolání člověk
kterou vydalo nakladatelství Cesta
Redakčně upraveno.