Roztáhl jsem záclony a podíval jsem se ven z okna teplého a tmavého motelového pokoje. Přál jsem si, aby naše tři malé děti ještě chvilku spaly. Bílé sněhové vločky pomalu usedaly na auta zaparkovaná před motelem. Zimní slunce začalo osvěcovat chladnou a divokou scenérii.

Protože jsme se chystali navštívit Carlsbadské jeskyně, oblékli jsme naše tři děti – všechny mladší deseti let – do teplých bund. Všechny tři byly ze sněhu nadšené a těšily se na den, který je čekal. Po snídani jsme je naložili do auta a vyrazili směrem k jeskyním. Sníh foukal přes dálnici, ale nevytvářel na ní souvislou vrstvu. To se ovšem změnilo, jakmile jsme odbočili na vedlejší silnici.

Nepříjemná situace
nemusí znepříjemnit celý den

Před branou, za níž pokračovala silnice do zhruba deset kilometrů vzdáleného parku, stálo auto Národní správy parku. Tři strážci se čvachtali v mrznoucí břečce. Každý z nich se zastavil u jednoho z aut, která stála před námi. Vypadalo to, že někteří řidiči se s nimi přou. Když přišla řada na nás, přistoupil ke mně mladý muž v uniformě strážce parku. Vypadal unaveně. Zdálo se, že je mu zima a že je nervózní. Dovedl jsem si představit, že by se mnohem raději věnoval své obvyklé činnosti, k níž patřilo odpovídat na zvídavé otázky návštěvníků parku. Dnes byl poslem špatných zpráv.

„Dobré dopoledne, pane. Je mi líto, ale serpentiny vedoucí do parku nejsou dnes pro auta bezpečné. Park je uzavřen přinejmenším do zítřka. Když si zítra zatelefonujete, dostanete informace o aktuální situaci.“ Nehodlal jsem se s ním o faktech nějak přít. „Děkujeme za zprávu. Musí vám být zima“, odpověděl jsem. Zdálo se, že se mu ulevilo. „Díky, pane. Přeji vám pěkný den.“ Otočili jsme auto a vydali se nazpět k motelu.

Mnohdy stačí
udělat jen opravdu málo...

Všiml jsem si, že cestou míjíme kavárnu. „Co kdybychom si dali horkou čokoládu a po ní zamířili na bazén v našem motelu?“ navrhnul jsem. „Hurá, tati! To bude skvělé!" radovaly se naše děti. Vstoupili jsme do restaurace a ovanula nás vůně horké čokolády a kávy. Bylo tam plno – všude rodiny v zimních kabátech, čepicích a šálách. Když jsme se posadili, vyhlédl jsem z okna na chladnou zasněženou krajinu a uvědomil jsem si, že až se jako rodina budeme cachtat ve vyhřívaném krytém bazénu, bude nám mnohem příjemněji než oněm třem strážcům, kteří tam musí celý den trčet. Pak jsem dostal nápad.

„Miláčku, co kdybychom těm strážcům dovezli horkou kávu?“ otočil jsem se na svou ženu. „To je dobrý nápad!“ řekla manželka a už objednávala tři kávy s sebou navíc. Naložil jsem kávy na lepenkový tácek a obklopil jsem je smetánkami a baleným cukrem. Nasedli jsme do auta a zamířili k bráně parku. Objel jsem šňůru aut a zastavil u brány. Vzal jsem kávu a šel k nejbližšímu strážci.

„Chlapi, musí vám tu být zima. Říkali jsme si, že byste si možná dali kávu.“ Strážce byl evidentně překvapený. Vykoktal: „Opravdu děkuji. Moc děkuji.“ Z auta jsme pak viděli, jak zanesl kávu svým kolegům. Něco se ve mně pohnulo, když jsem se za nimi zadíval. Vidět jejich radostné obličeje bylo možná lepší než výlet do kaňonu.

Skutky laskavosti neobdarovávají jen druhé,
ale i nás samé...

Proč je nám dobře, když projevujeme laskavost? Proč je to tak překvapivé pro lidi, kteří jsou jejími příjemci? Mám-li být upřímný, musím se přiznat, že někdy bývám stejně otrávený a stejně nepříjemný jako řidiči, kteří se se strážci hádali. Všichni kráčíme životem se svými vlastními plány. Druhé lidi, kteří nám je zkříží, považujeme za nepřátele, ačkoli oni se mnohdy jen snaží dělat svou práci. Pak se k nim ovšem chováme ošklivě a nedbáme na to, co vlastně prožívají.

Mnohokrát vidíme lidi pouze v jejich rolích. Jsou to strážci parku, prodavačky, bankovní úředníci – a kdovíco ještě. Zapomínáme, že jsou to v první řadě lidé - matky, dcery, bratři, přátelé… Onoho dne mi došlo, že když přicházím do styku s lidmi, měl bych chápat, že jsou něco víc než zaměstnanci, měl bych v nich vidět lidské bytosti, ba dokonce i přátele. A pak nás život začne ještě více těšit! Obdarováním druhého totiž obdarováváme i sami sebe.

Se svolením zpracováno podle knihy G. Chapmana:
Příběhy lásky, které se skutečně staly,
kterou vydalo nakladatelství Návrat domů.
 Redakčně upraveno.
 Několik kapitol z této knihy naleznete zde.

Někdy se necítíme na to, vykonávat "veliké" věci. Nenechme se ale odradit!  Život se totiž skládá z malých a každodenních situací, pro které není problém se rozhodnout a "mimoděk" je vykonat. Účinek je pak mnohdy větší, než kdybychom čekali na příležitosti "velké"  a mnoho "nepatrných" by nám tak uteklo mezi prsty... Jednou bychom mohli zjistit, že kvůli čekání nám utekl i celý život...