Nekončící úžas nad krásami kolem nás

Nedávno jsem se zastavil u krásné scenérie, ke které mě pozvala sama příroda. Na tvrdé nehostinné barrandovské skále se uchytila krásná rostlina, která svým květem vypravovala o kráse a houževnatosti života (viz obrázek).

Sociální sítě jsou dnes plné skvělých fotografií přírody, lidí, důmyslných technických a uměleckých výtvorů... Lidé se tak navzájem sdílejí o svůj úžas nad tím, co je nějak oslovilo, co se jich dotklo a co je ohromilo (pokud se tedy jen nevychloubají).  Sdílené obrázky či videa jsou ale jen chabým pokusem zachytit něco z toho, co nás uvnitř oslovuje a přivádí k úžasu. Dotýkáme se totiž mnohdy něčeho, co nás přesahuje…

Každý máme schopnost žasnout. A bylo tomu tak patrně již od počátku lidské rasy. Naši předci žasli nad vším možných a snažili se to různě vyjadřovat: nástěnnými malbami, písněmi, hudbou, tancem, básněni, různými uměleckými výtvory atd. My v každodenním životě žasneme například nad krásou „obyčejného“ listu, nad vůní květu, hebkostí štěněte, nad ptačím zpěvem, nad roztomilostí a bezbranností batolete, ale i nad silou a odvahou lidí, kteří se nasazují pro druhé. Žasneme někdy i nad technickými výtvory člověka atd.

Na schopnost úžasu se dá hledět minimálně ze dvou úhlů. Psychologického a duchovního.

Psychologové doporučují denní dávku krásy

Psychologové dnes mnohdy doporučují, abychom se každý den uměli zastavit a vědomě se soustředili na něco krásného. Mohou to být maličkosti, které nás obklopují ve všedním životě. Důležité je, abychom takovéto drobné krásy vnímali svými smysly (očima, čichem, sluchem, hmatem…), ale i rozumem. Tímto způsobem v sobě propojujeme pozitivní emoce s racionalitou, což se do nás následně otiskuje i díky vyplavování „pozitivních“ hormonů a následných biochemických procesů. Protože čemu dlouhodobě věnujeme naši pozornost, to formuje náš život a naše vnímání.

Žasnutí je přirozené antidepresivum

Všímat si drobností, žasnout nad nimi a být za ně vděčný, je významnou cestou ke šťastnému prožívání života. Je to jakési "přirozené antidepresivum", které nám pomáhá čelit bezcitnosti, lhostejnosti, nudě a depresi.

Psychiatr Radkin Honzák dokonce dává konkrétní praktický tip, jak se nechat pozitivně formovat skrze uvědomění si drobných každodenních radostí.

„Radost je strašně harmonizující emoce. Pochopitelně, že radosti není devadesát procent v životě, ale je tady možnost radost si dělat. Já například lidem rozdávám malé notýsky, kde napíšu 3+3 a sedmnáct hodin třicet minut. První trojka jsou tři hezké věci, které mi udělaly radost, druhá trojka jsou tři hezké věci, které jsem si pro radost udělal sám. A 17:30 je hodina, kdy se to má zapsat. Kdyby to člověk nestihl do té doby, aby měl do večera dost času ještě nějakou radost si spáchat,“ směje se.

Lidé váhají nad tím dělat si radost, myslí si Honzák a mluví o morálce pseudoskromnosti. „Něco jako – kdybych to měl dělat pro někoho jiného, ale pro sebe? Ve dvou evangeliích přitom stojí: milovati budeš bližního svého jako sebe sama. A myslím, že evangelia jsou docela slušná morální norma. A mít se rád pak umožňuje umět mít rád i ostatní,“ vysvětluje Honzák. (Zdroj: Český rozhlas)

Žasnout lze i v tíživé životní situaci 

Vážit si maličkostí, žasnout nad nimi a být za ně vděčný je možné v každé - i tíživé - životní situaci. V různých životopisech se dočteme, jak lidé i v extrémních životních okolnostech čerpali životní sílu z krásy drobností, z vděčnosti a úžasu nad nimi.  Ne nadarmo se říká, že „šťastný člověk může být jen ten, který umí být vděčný“. Oproti tomu pesimista a morous si najde negativum na každé - i neúžasnější věci.

Bůh ti dává víc

Na radost a úžas lze pohlížet i z pohledu víry, spirituality.

Jako křesťané věříme, že Bůh stvořil člověka, aby s námi sdílel své nekonečné štěstí. Věříme proto, že veškeré dobré a nenaplněné touhy, které máme ve svých srdcích, nám jen ukazují dál k nekonečnému Bohu, který nás přesahuje. Neboť Bůh jediný je schopný naplnit naše nekonečné a palčivé touhy – po kráse, harmonii, lásce, po přijetí, uznání, naplnění, ocenění, po bezpečí, po dobrodružství… Proto i každé žasnutí na krásou, kterou nám nabízí každodenní život, je dotykem něčeho, co nás přesahuje a co je nám určeno a připraveno.

Klasik duchovního života Ignác z Loyoly byl šiřitelem hesla: „Deus magis est“ – „Bůh je víc“. Bůh sám o sobě je „víc“ a každému z nás nabízí víc, než nám může dát cokoliv a kdokoliv na tomto světě. Tento svět je „jen“ ukazatelem na dobrého a přesahujícího Boha, který má pro každého z nás připraveno „magis“ – „víc“. A to je dobrá zpráva jak pro každého, kdo žije spokojeně, avšak přesto mu něco stále chybí, tak ale i pro všechny ty lidi, které nějak život „bere zkrátka“.

Radovat se a žasnout tak můžeme nad „maličkostmi“ i těžkých životních situacích. A skrze tuto radost a úžas můžeme tušit „magis“. Je potřeba jen si těchto maličkostí vědomě všímat.

Krása ukazuje člověku jeho žízeň po nekonečnu

„Krása umění dokáže vyjádřit a zviditelnit potřebu člověka jít dál za to, co vidí: zjevuje mu jeho žízeň a hledání nekonečna. Jsou to otevřené dveře k nekonečnu, ke kráse a pravdě za všedním životem. Umělecké dílo dokáže otevřít oči naší mysli a srdce a zve nás výš.“  (Benedikt XVI.)

„Krása spojuje Boha, člověka a stvoření v jediné symfonii… Krása se v každém dotýká toho, co je všeobecné – a zejména žízně po Bohu – a překonává tak hranice jazyka a kultur. Krása dokáže promlouvat o Bohu lépe než cokoliv jiného a pomáhá vnímat jeho krásu a dobrotu, dosahuje k lidskému srdci a nechává v něm zazářit pravdu a dobrotu Boží .” (srov. Papež František 17.2.2022).

 

Čemu jako člověk věnuji svou pozornost, 
to utváří mou duši, mysl, tělo...

Děkujeme za konzultaci R.