Pýcha a arogance bývá velmi akční. Pokora je oproti tomu skoro neviditelná. Arogance může působit sebejistě, ale pokora dává pevnou půdu pod nohama.

Když si chce člověk vystačit sám

Každý z nás asi někdy potkal někoho, kdo byl přesvědčený, že má vždy pravdu. Možná chytrý, výřečný, zkušený. Ale taky nesnesitelný, manipulující, často neschopný sebereflexe. Takový člověk ztrácí kontakt s realitou, protože si nedovolí chybu. Nepřipouští slabost. Nenechá se usměrnit. A čím víc se uzavírá, tím víc se bojí, že by mohl ztratit tvář.

Pýcha člověka izoluje. Nedovoluje mu žít v opravdových vztazích. Drží ho v neustálém srovnávání, podezírání, kontrole. Ve snaze mít navrch. Jenže je to těžké břemeno. Člověk, který se snaží si vystačit  sám, se nakonec stále více vyčerpává a upadá do zahořklosti a ukřivděnosti

Pokora - nadávka, anebo skrytá síla?

Slovo pokora dnes zní leckomu podezřele, možná skoro i jako nadávka. Mnohým evokuje přihrbenost, nesebevědomí, útěk od odpovědnosti. Jenže pravá pokora není o tom, že si člověk nevěří. Je o tom, že si rozumí.

Latinské humilitas pochází ze slova humus – země. Pokorný člověk stojí nohama na zemi. Vidí své silné i slabé stránky, nebojí se pohlédnout do svých hlubin, ale ani zvednout hlavu k nebi. Umí říct „tohle neumím“, i „tohle se mi povedlo“. Pokora je tak odvaha k pravdě, která umožňuje být opravdově akční a užitečný. A právě takový člověk působí na druhé nejvíc – protože nehraje žádnou roli. Autorita s pokorou není měkká, ale důvěryhodná. Dává prostor druhým, nebere jim dech.

Zdroje pokory

Pokoru se nedá naučit podle návodu. Vyrůstá pomalu, často z bolesti, ze zklamání, z vědomí vlastních hranic. Ale také z důvěry, že život má smysl i přes naše chyby. Kdo totiž poznal, že jeho síla má své meze, už nemusí mít potřebu dokazovat, že je silnější než ostatní. A kdo se setkal s Boží laskavostí – třeba i jen v náznaku, v přijetí, v odpuštění – ví, že pravá velikost se projevuje klidem a jistotou, která nemusí být hned vidět.

Ježíš říká: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.“ Tato věta nezve k podřízenosti, ale k vnitřní svobodě. K síle, která se neopírá o bezduchý výkon, ale o pravdu.

Pokora je zdrojem sebevědomí

Pokora tedy není protikladem sebevědomí. Je jeho pravým kořenem. Umožňuje nám růst, být v kontaktu s druhými, přijímat i dávat. Pýcha chce totiž ovládat. Pokora chce rozumět. A právě proto pokora nakonec proměňuje svět – ne silou, ale vnitřní pravdou, respektem a důvěrou.

 

Koho si vybavíš ve svém okolí (či v historii), kdo jedná zpupně, a co po něm zůstalo? A kde naopak vidíš opak?