Past pýchy

Proč máme jako lidé potřebu povyšovat se nad druhé a pohrdat jimi? Co nám to dává a proč nám to nakonec může život komplikovat? Jde o něco hlubokého a skrytého – o pýchu. Ježíš nás na ni upozorňuje ne proto, aby nás deptal, ale aby nás z tohoto nešvaru uzdravoval. Pýcha totiž ničí naše vztahy i naše nitro.

V podobenství o farizeovi a celníkovi přicházejí dva lidé do chrámu. Farizeus děkuje Bohu, že není jako ostatní, vyjmenovává své dobré skutky a cítí se výjimečný. Celník naproti tomu stojí vzadu a pokorně říká: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ A Ježíš říká, že právě on odchází z chrámu ospravedlněn.

Co je tedy pýcha? Je to takový zvláštní pocit, který se může zrodit i z dobrých věcí – z našeho úspěchu, obdarování... Najednou máme pocit, že je to naše dílo, vidíme sebe, ale ne Dárce. Druhé vnímáme kriticky, jako měřítko své dokonalosti. Najednou máme pocit, že jsme výjimeční, že nejsme jako ti druzí.  

Prvním krokem k uzdravení je to v sobě nějak najít, rozpoznat.  Bývají to často hodně skrytá, spontánní hnutí našeho srdce. Ptejme se, kdy se cítím výjimečný, kdy jsem nějak plný sám sebe, a kdy se na ty druhé dívám shora a nezajímám se o to, čím žijí.

Druhý krok je pochopit, proč je pýcha špatná. V čem je její past? Proč to Ježíš chce uzdravovat? Ježíši nevadí, že se nám daří, že jsme obdarovaní, naopak! Problém je ale v pýše. A to především proto, že pýcha přináší samotu. Když říkám: „nejsem jako oni“, odděluji se od druhých, dívám se na ně jako na něco, čím živím své já, abych si sám sebe vážil. A pak nás pýcha také odděluje od Boha, jeho působení. Když do středu svého já narvu sebe sama, ucpu ve svém srdci zdroj, pramen jeho milosti, energie, krásy. 

Jak z toho tedy ven? Ježíš neříká: „buďte pokorní“. Z pýchy se nevysvobodím nějakým svým vlastním výkonem. Není to o tom, že si řeknu: „už se nebudu povyšovat“. Lékem je postoj celníka – postavit se před Boha s modlitbou: „Bože, buď milostiv mně hříšnému. Potřebuji tvoji milost a všechno o ni opírám. Chci, aby všechno, co ve svém životě dělám, bylo ve vanutí tvé milosti. Ať mě tvůj Duch promění a uzdraví zevnitř. Ať pramen tvé milosti znovu nějak zevnitř vytryskne a promývá mě, pročistí všechno moje konání.“

Pokud to udělám, pak Boží milost bude působit v našem životě jako vítr, který rozehraje listy, jako slunce, které je na podzim tak krásně probarví. Bez slunce tam ty listy můžou stokrát být, ale samy o sobě nezazáří.

Zkusme si tedy v sobě rozpoznat dynamiku, kdy se cítíme výjimeční, přijměme ji jako realitu své porušenosti a zároveň se ale okamžitě stavme v modlitbě  před Boha a volejme: Bože, buď milostiv mně hříšnému, pročisti mě svou milostí. 

Inspirováno Lomeckou vigilií P. Josefa Prokeše na neděli 30.10. 2025