Když děkujeme i za drobnosti,
začneme objevovat další a další důvody k radosti – i uprostřed obyčejného dne.
Můžeme si vybrat: vděčnost, nebo hořkost
Kolikrát jsme mohli někomu poděkovat – a neudělali to. Když k nám byl někdo laskavý, když se něco v dobré obrátilo, když se uzdravil vztah nebo bolest, která nás trápila. Každá z těch situací mohla být příležitostí k vděčnosti – slovem, květinou, zprávou, pohledem. Ale tyto situace nabízejí i jinou možnost: být kritičtí nebo skeptičtí. Zpochybnit motivy druhých. Najít, co mohlo být lepší. Na všem hledat nějaké nedostatky a stíny…
A přitom máme svobodnou volbu. Můžeme se zaměřit na to, co nějak chybí – nebo na to, co je dobré. Můžeme se rozhodnout pro radost, anebo se rozhodnout, že se zaměříme na odvrácenou stranu věci. A setrváme-li v tomto zaměření, vstupujeme do temnoty.
Vděčnost nám rozjasňuje svět
Vidím to v naší komunitě téměř denně. Lidé s mentálním postižením mají mnoho důvodů k hořkosti – osamělost, odmítnutí, závislost na pomoci druhých. A přesto jsou často vděční: za pozvání k večeři, za oslavu narozenin, za obyčejný den s přáteli. Volí vděčnost místo hořkosti. A tím rozsvěcují svět. Jejich radost je nakažlivá i pro jejich okolí. Když se rozhodneme pro vděčnost, začneme si všímat dalších krásných věcí, za které můžeme být vděční. Vděčnost plodí vděčnost – podobně jako láska plodí lásku.
Vděčnost je ten nejplodnější způsob,
jak si uvědomovat to,
že nejsme výsledkem „náhody“,
ale že jsme milovaní Někým,
kdo stojí nade vším.
