V jedné uzavřené místnosti se nacházelo pět kytar, které žily svým obvyklým životem. Jednou vešel do místnosti mladý muž, vzal do rukou jednu kytaru a začal ji ladit. Některé struny přitom natahoval a jiné zase povoloval. Byla to namáhavá práce, při které kytara naříkala bolestí. Další kytary se velmi bály a hudrovaly na člověka, který je přišel naladit. Jedné se podařilo schovat se za křeslo.

Muž, který kytary ladil, ale nebral na jejich nářek ohled, přecházel od jedné kytary ke druhé a ladil je. Přitahoval a povoloval struny, a tak je všechny postupně naladil. Nevšiml si však schované kytary. Potom z místnosti odešel a zanechal v ní čtyři naladěné kytary a jednu rozladěnou.

Jednoho dne vstoupili do místnosti muzikanti, aby vzali kytary na koncert. Vyzkoušeli je a zjistili, že čtyři naladěné kytary vydávají překrásný zvuk. Ale když vzal muzikant do ruky pátou kytaru, uslyšel příšerný zvuk podobný žabímu kvákání. A tak nechal kytaru stranou. Rozladěné kytary se zmocnila hluboká deprese a začala naříkat nad svým osudem: „Ach, já nešťastná, jsem jediná, kterou vynechali. Celý svůj život jsem byla nešťastná, vždycky mě jen odmítali a odstrkovali.“ A reptala na každého, protože k ní byli všichni zlí.