I v nekonečném čekání můžeme žít naději

Už spoustu let čekám – a pořád nic. Mám pocit, že se nic nehýbe, že zaslíbení, které vnímám, že jsem od Tebe, Bože, dostala už tak dávno, je stále někde v dálce. Možná jsem si to jen namlouvala? Možná to byl výplod mé fantazie. Vlastně si myslím, že už je asi pozdě. Možná jsem promarnila svou šanci… nebo jsi, Bože, na mě zapomněl? Ani bych se nedivila – ne vždy jsem žila tak, jak by se Ti líbilo. Třeba je to nějaký trest...“

Takových vět jsem slyšela nespočet – nejen ve své hlavě. Když nějaký vytoužený a (snad) Bohem zaslíbený cíl nepřichází v době, kterou bych si já představovala, začne se má modlitba měnit v nespokojené mrmlání, které pomalu přechází v obviňování a skuhrání, že na mě Bůh zapomněl, nemá mě rád, víc mu záleží na druhých… Možná je ale problém v tom, že mé vlastní představy o Božím zaslíbení nejsou vždy totožné s tím, co skutečně slíbil On.

Jak obrovskou inspirací je mi v takových chvílích biblická Sára – manželka Abraháma. Navzdory okolnostem přijala příslib, že se stane matkou. A i když pochopitelně procházela mnoha pochybnostmi (viz např. Gen 16,1nn a 18,9nn), vytrvala ve víře, spolehla se na Toho, který jí ten slib dal. Nezpochybňovala, že On je věrný.

Pokud je v našem životě nějaké očekávání, pak se při pohledu na Sářin příběh můžeme ujistit o tom, že Bůh není omezen časem, okolnostmi, naším věkem ani silami. Možná nakonec zjistíme, že to, co jsme si představovali, nebylo tím, co nám Bůh skutečně slíbil. Ale to pravé a hlavní Boží pravé zaslíbení je v tom, že je vždy s námi – a ve spojení s Ním může vše v našem životě dostat smysl.

Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo,
a nač člověk nikdy ani nepomyslil,
Bůh připravil těm, kdo ho milují. (1 Kor 2,9)

Těm, kteří milují Boha,
všecko napomáhá k dobrému. (Řím 8,28)