I nekonečné čekání může mít smysl

"Už spoustu let čekám – a pořád nic. Mám pocit, že se nic nehýbe, že zaslíbení, které vnímám, že jsem od Tebe, Bože, dostala už tak dávno, je stále někde v dálce. Možná jsem si to jen namlouvala? Možná to byl výplod mé fantazie. Vlastně si myslím, že už je asi pozdě. Možná jsem promarnila svou šanci… nebo jsi, Bože, na mě zapomněl? Ani bych se nedivila – ne vždy jsem žila tak, jak by se Ti líbilo. Třeba je to nějaký trest...“

Takových vět jsem slyšela nespočet – nejen ve své hlavě. Když nějaký vytoužený a (snad) Bohem zaslíbený cíl nepřichází v době, kterou bych si já představovala, začne se má modlitba měnit v nespokojené mrmlání, které pomalu přechází v obviňování a skuhrání, že na mě Bůh zapomněl, nemá mě rád, víc mu záleží na druhých… Možná je ale problém v tom, že mé vlastní představy o Božím zaslíbení nejsou vždy totožné s tím, co skutečně slíbil On.

Jak obrovskou inspirací je mi v takových chvílích biblická Sára – manželka Abraháma. Navzdory okolnostem přijala příslib, že se stane matkou. A i když pochopitelně procházela mnoha pochybnostmi (viz např. Gen 16,1nn a 18,9nn), vytrvala ve víře, spolehla se na Toho, který jí ten slib dal. Nezpochybňovala, že On je věrný.

Pokud v našem životě něco očekáváme, může nám pohled na Sářin příběh připomenout, že Bůh není omezen časem, okolnostmi, naším věkem ani silami. Možná nakonec zjistíme, že Boží zaslíbení je jiné a větší, než si dokážeme představit. A možná dokonce dojdeme k poznání, že to největší a nejpodstatnější Boží zaslíbení spočívá v tom, že je Bůh vždy a ve všem s námi – a že s Ním může vše v našem životě získat smysl.

Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo,
a nač člověk nikdy ani nepomyslil,
Bůh připravil těm, kdo ho milují. (1 Kor 2,9)

Těm, kteří milují Boha,
všecko napomáhá k dobrému. (Řím 8,28)