Láska někdy znamená říci: „dost“

Slova o tom, že jsme si „dlužni jen vzájemnou lásku“, mi často vrtají hlavou. Občas se mi zdá, že je vlastně těžké pochopit, co to znamená milovat druhého. Vnímám, že život není jednoduchý a přináší nejrůznější situace, kdy nic není černobílé a míru naší skutečné lásky může nakonec posoudit jen Bůh. A zároveň vnímám, že máme sklon zaměňovat lásku jen za city, které jsou sice krásné, silné, oblažující, opojné, ale samy o sobě láskou nejsou.

Proto si myslím, že těžko pochopitelná biblická slova „Nebuďte nikomu nic dlužni - jen vzájemnou lásku,“ mohou upozorňovat, že láska není jen věcí citů a emocí. Ale i věcí vůle, rozhodnutí a jakéhosi „naplnění dluhu“. Z toho pak plyne, že v lásce je někdy potřeba jednat dokonce i v rozporu s našimi city:

Může se nám zdát, že láska znamená být druhému co nejblíž,
ale ve skutečnosti to někdy může znamenat
i umění udržovat „osobní zónu“ a zdravý odstup.

Můžeme si myslet, že láska nám velí pevně držet,
ale ve skutečnosti to někdy může znamenat i pustit.

Může se zdát, že láska znamená nechat si vše líbit,
ale ve skutečnosti láska znamená
i umění vymezit hranice
a v něčem říci i dost…

Zkusme dnes zauvažovat nad tím, které situace v našich životech mohou být takto paradoxní. Promysleme, zda milujeme skutečně a doopravdy, nebo zda lásce spíše neubližujeme. A nebojme se přizvat do tohoto hledání Ježíše - krále lásky.