Láska není jen pocit. Je třeba ji chápat v tom smyslu, jaký má sloveso „milovat“ v biblickém jazyce hebrejštině, kde znamená „konat dobro“. Láska se totiž musí projevovat více jednáním než slovy. Zastavme se u některých způsobů jak milovat, jak „konat dobro“.

Být vlídní

Aby byl člověk připraven k pravému setkání s druhým, musí na něj hledět vlídným pohledem. Toho ale není schopen, pokud v něm převládá pesimismus, který vyhledává nedostatky a chyby druhých (možná jako kompenzování svých komplexů). Vlídný pohled nám umožní nezdržovat se příliš u toho, v čem je druhý omezen, a s touto tolerancí pak můžeme budovat společné dílo, třebaže jsme rozdílní.

Vlídná láska buduje vztahy, spojuje a spřádá pevná společenská vlákna. Tak chrání i sebe samu, neboť bez smyslu pro společné vztahy by každý hledal jen svoje vlastní výhody. Takovým způsobem ale není možné žít dohromady. Antisociální člověk si myslí, že druzí jsou tu proto, aby uspokojovali jeho potřeby. Není tu žádný prostor pro vlídnost lásky a její projevy. Kdo miluje, je schopen říkat druhým slova, která dodávají chuť, povzbuzují, posilují, utěšují, podněcují. Učit se tento vlídný způsob, je třeba začít již v rodině.

Nemstít se

Do vzájemných vztahů vstupují mnohá pochybení, která pak mají za následek hořkost, nevraživost a zlobu. Jestliže ale svolíme, aby zlé smýšlení proniklo do našeho nitra, pokud dáváme prostor zášti, zahnízdí se v našem srdci a vede nás to k mstivosti. Opakem zášti je ale odpuštění, které se zakládá na pozitivním postoji, na úsilí pochopit slabost druhého a snaze najít pro něj omluvu podle příkladu Ježíše, který říká: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34).

Máme ale často sklon vyhledávat stále víc vin toho druhého, předpokládat všelijaké druhy zlého úmyslu, a tak zášť narůstá a zakořeňuje se v nás. Tímto způsobem může jakýkoli i malý omyl nebo pád partnera poškodit vzájemné vztahy. Někdy je problém i v tom, že se všem věcem připisuje stejná závažnost, což s sebou nese nebezpečí, že se staneme neúprosnými vůči jakémukoli pochybení druhých. Spravedlivé nárokování si vlastních práv se přemění v úpornou a vytrvalou touhu po pomstě, místo aby se dělo v duchu zdravé obrany vlastní důstojnosti.

Když se nám dostalo urážky nebo zklamání, je odpuštění možné a žádoucí, nikdo však neříká, že je snadné. Vyžaduje skutečně velkodušnou ochotu všech a každého jednotlivce k porozumění, k snášenlivosti, k odpuštění, k smíření. Dnes víme, že abychom mohli odpustit, musíme projít osvobozující zkušeností pochopení a odpuštění i sobě samým. Naše chyby nebo kritický pohled lidí, které milujeme, často způsobily, že jsme k sobě ztratili úctu. Ale svalování viny na druhé nám poskytne jen falešnou úlevu. Je třeba se modlit nad vlastním příběhem, přijmout sebe, umět žít se svými limity a také si odpustit, abychom měli stejný postoj odpuštění také k druhým.

To ale předpokládá zakusit, že nám odpustil Bůh. Přijmeme-li, že Boží láska je bezpodmínečná, že Otcovu náklonnost si nelze koupit ani zaplatit, pak budeme moci milovat nade všecko, odpouštět druhým i v případě, že se k nám zachovali nespravedlivě. V opačném případě naše vztahy a rodiny přestanou být prostorem porozumění, podpory a povzbuzení, a stanou se místem ustavičného napětí a vzájemného trestání se.

Radovat se z úspěchu druhých

Radujte se z dobra a úspěchu druhého, oceňujte jeho schopnosti a jeho dobré skutky. Uznáváte tak jeho důstojnost. Toto ale neumí ten, kdo se musí neustále srovnávat s druhými a soupeřit s nimi, včetně vlastního partnera, až se dokonce skrytě raduje z jeho neúspěchů.

Když člověk, který miluje, může druhému prokázat dobro nebo když vidí, že se druhému daří dobře, má z toho radost, a tím oslavuje Boha, protože „Bůh miluje radostného dárce“ (2 Kor 9,7). Bůh si zvlášť cení toho, kdo se raduje ze štěstí druhého. Pokud neživíme svou schopnost těšit se z dobra druhého a soustředíme se hlavně na své potřeby, odsuzujeme se k životu, ve kterém je málo radosti, protože Ježíš řekl: „Blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35). Vztahy a rodiny musí být vždycky místem, o kterém ten, kdo udělá v životě něco dobrého, ví, že to všichni budou oslavovat s ním.  

Tři slova, která chrání a živí lásku

Pravá láska spojuje a pomáhá jít ve všech obdobích vpřed. Proto je třeba ustavičně pečovat o gesta, která tuto lásku vyjadřují bez skrblení, hojným užíváním ušlechtilých výrazů. Ve vztazích, zvláště pak v rodinách je nezbytné používat tři slova. To chci zdůraznit a zopakovat. Tři slova: dovol, děkuji, odpusť. Tři klíčová slova!

Když členové rodiny nejsou neomalení a žádají o ‘dovolení’, když v rodině nejsou sobci a naučí se říkat ‘děkuji’ a když si v rodině někdo uvědomí, že udělal něco ošklivého, a umí požádat ‘odpusť mi’, v takové rodině je pokoj a radost. Nebuďme skoupí v užívání těchto slov, buďme štědří a opakujme je každý den, protože mnohé mlčení tíží, často i v rodině, mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci. Zato vhodná slova, řečená ve správnou chvíli, chrání a živí lásku každý den.

Nefantazírovat o idylické lásce

Různé fantazie o idylické a dokonalé lásce jsou neužitečné, protože postrádají podněty k růstu. Idea nebeské lásky na zemi opomíjí, že to nejlepší má teprve přijít, ono víno uzrálé v průběhu času. Neexistují dokonalé vztahy a rodiny, které nám představuje klamná a konzumní reklama. V nich neubíhají roky, neexistují nemoci, bolest, smrt. Konzumní reklama předvádí iluzi, která nemá nic společného se skutečností, s níž se musejí dennodenně setkávat lidé mezi sebou, otcové a matky rodin.

Mnohem zdravější je přijmout realisticky omezení, výzvy a nedokonalosti
a popřát sluchu volání ke společnému růstu, ke zrání v lásce
a k pěstování pevného spojení, ať se děje cokoli.