V těch nejdramatičtějších okamžicích za ostnatým drátem,
když jsem byl prakticky na konci svých sil,
jsem se snažil milovat ty druhé tak, jak mne miluje Ježíš.
Tady není místo pro lásku
Když jsem se nacházel ve věznici ve Fú-Khánhu, musel jsem přebývat v jedné cele bez oken. Bylo tam strašlivé vedro. Dusil jsem se. Cítil jsem, jak mé vědomí ochabuje a poznenáhlu se blíží bezvědomí. Někdy bylo světlo zapnuté ve dne i v noci. Někdy zase byla pořád tma. Byla tam strašlivá vlhkost. I na mém lůžku byla spousta plísní. Když byla tma, spatřil jsem, že dole ve zdi je otvor, kterým protékala voda. Strávil jsem tedy stovky dnů tak, že jsem přikládal nos k tomuto otvoru, abych se nadýchal trochu chladnějšího vzduchu. Když pršelo, stoupala hladina vody. Do mé cely voda vyháněla spoustu drobného hmyzu, žáby a kdovíjakou podobnou havěť. Nechával jsem je všechny být, protože mi scházela síla, abych tyto obtížné živočichy ze své cely vymetal.
Jedné noci, když jsem byl velmi nemocen, jsem spatřil siluetu policisty. Zavolal jsem na něj: „Pro lásku vás prosím, jsem velmi nemocen, dejte mi trochu medicíny!“ On mi odvětil: „Tady není místo pro lásku, tady je pouze spravedlnost.“ Právě takovou atmosféru jsme zakoušeli ve vězení.
V izolaci jsem si uvědomil,
jak jsem bohatý
Když mne pak zavřeli do izolace, svěřili mne skupině pěti strážných. Dva z nich byli stále se mnou. Velitelé měnili skupinu strážných každé dva týdny. Báli se, že bych je mohl „nakazit“ vírou. Po určité době strážné měnit přestali. Hrozilo, že bych mohl „nakazit“ všechny. Ze začátku se mnou strážní vůbec nehovořili, odpovídali pouze „ano“ a „ne“. Bylo to opravdu velmi skličující. Chtěl jsem k nim být zdvořilý, ale bylo to nemožné, protože tihle lidé se mnou odmítali komunikovat. Nevěděl jsem, co si počít.
Jedné noci jsem si uvědomil: „Františku, vždyť ty jsi pořád bohatý. Máš ve svém srdci Krista. Miluj je tak, jak tě miluje Ježíš.“ Hned druhého dne jsem se začal cvičit v lásce k těm lidem. Usmíval jsem se na ně a zdvořile je oslovoval. Pak jsem jim vypravoval o různých věcech, ekonomice, technologiích, svobodě. To všechno podněcovalo jejich zvědavost, a proto se mne sami začali dotazovat. Poznenáhlu se z nás stali přátelé. Chtěli, abych je učil cizí jazyky, francouzsky, anglicky… Mí strážcové se proměnili v mé žáky. Atmosféra mého vězení se úplně proměnila, protože se změnil charakter našich vztahů. Dokonce i policejní velitelé se ke mně začali chovat úplně jinak. Když poznali, že mé počínání je docela upřímné a že chci strážným pomáhat, nejenže mne požádali o to, abych pokračoval v jejich vyučování cizím jazykům, ale dokonce ke mně poslali další studenty.
Je nepochopitelné, miloval ty,
kdo se k nám chovají jako nepřátelé
Dodnes s sebou stále nosím křížek, který jsem si vyrobil ve vězení. Nejde o to, že bych v tom rád vzpomínal na ta léta. Ale připomíná mi platnost mého hlubokého přesvědčení, totiž že pouze křesťanská láska může proměňovat lidská srdce. Rozhodně se to nedá dělat pomocí zbraní, hrozeb, médií.
Pro mé strážce bylo prakticky nepochopitelné, jak je možné, aby člověk odpustil těm – ba dokonce je miloval –, kdo mu způsobili mnoho utrpení; milovat ty, kdo se k člověku chovají jako jeho nepřátelé.
- „Vy nás máte doopravdy rád?“
- „Ano, mám vás upřímně rád.“
- „I když vám působíme zlo? Vždyť trpíte a jste ve vězení tolik let bez jakéhokoli soudu.“
- „Pomyslete na roky, které jsme strávili spolu. Opravdu vás mám rád.“
- „Až budete na svobodě, nepošlete své lidi, aby nám a našim rodinám odplatili vaše strádání v tomhle vězení?“
- „Určitě ne. To bych nemohl, protože vás mám rád a budu vás mít rád i tehdy, až mne propustí na svobodu. Budu vás mít rád i tehdy, když mne budete chtít zabít.“
- „Ale proč?“
- „Protože mne tomu naučil Ježíš. Pokud bych ho nenásledoval v tom, že budu milovat všechny lidi, pak bych nebyl hoden nazývat se jeho učedníkem, nebyl bych opravdovým křesťanem.“
Za ostnatým drátem jsem usiloval
milovat druhé tak, jak mne miluje Ježíš
V těch nejdramatičtějších okamžicích mého života za ostnatým drátem, když jsem byl prakticky na konci svých sil a neměl jsem vůbec sílu, abych se modlil nebo abych meditoval, snažil jsem se shrnout to nejpodstatnější z Ježíšova poselství do následující věty: „Žiji Ježíšův odkaz.“ To znamená milovat ty druhé tak, jak mne miluje Ježíš, a to v odpuštění, milosrdenství, až do sjednocení, jak se on sám za nás modlil: „Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.“ (Jan 17,21) Často jsem se tedy modlíval: „Prožívám odkaz Ježíšovy lásky.“
Největší chybou je, když si neuvědomujeme, že v těch druhých je Kristus. Je velmi mnoho lidí, kteří na to přijdou až v posledních chvílích svého života. Ježíš byl na kříži opuštěn a takový je v každém našem bratru či sestře, kteří trpí v kterémkoli koutě tohoto světa. Láska nemá hranice. Pokud má hranice, pak to není láska.
