Zemřu dřív, než dcera přijde do puberty?
Po porodu jsem každému ze svých dvou dětí pohlédla do obličejíku s vědomím, že jsem jejich matkou, že je budu milovat za všech okolností a budu se o ně starat a chránit je, jak budu nejlépe umět. Připadalo mi to jako jistota, právo a výsada zároveň. Ale když mi nedávno diagnostikovali pokročilý zhoubný nádor, všecko se změnilo.
Jistotu, že se o ně postarám, to silně narušilo. Přišla jsem i o právo být zde pro ně. Zato výsada být jim matkou se rozrostla do neuvěřitelných rozměrů. Musím se najednou vyrovnávat s tím, že jistá pravděpodobnost, že jim budu matkou i nadále – za půl roku, dva roky, deset let – tu je, ale je tu také stejně pravděpodobná možnost, že nebudu. Že zemřu dřív, než syn začne chodit na střední školu a u dcery přijde puberta. Že nebudu v dosahu, když mne v mnoha směrech budou potřebovat nejvíce, a úkol provést je těmito náročnými roky zůstane na manželovi, rodině a přátelích.
„Právo“ a „jistota“ mateřství neexistují
Najednou jsem si uvědomila, že „právo“ a „jistota“ mateřství ve skutečnosti nikdy neexistovaly, že to byla jen výsada a odpovědnost. Je to teď trochu, jako když „normální mateřství“ je plán A, ale já musím vymyslet plán B. Něco jako záložní scénář pro případ nouze. Jenomže plán B na mateřskou lásku prostě neexistuje. Můžu se pouze pokusit vypěstovat v nich vnitřní zdroje, vštípit jim víru a lásku, moudrost a potřebné schopnosti k tomu, aby uměly žít – ať už se mnou, nebo beze mne. Milovat je a smát se s nimi tady a teď a doufat, že je budu moct milovat a smát se s nimi i dál.
Nebojím se smrti, ale že dětem nebudu k dispozici
Nebojím se rakoviny, nemám strach ze smrti – vím, že my všichni, celá naše rodina, jsme v Boží dlani. On ví, čeho se skutečně bojím: že mě děsí, když si představím, jak mě děti volají, jako to za posledních třináct let často dělávaly. To jejich „mami“ zní jako známý nápěv v mnoha obměnách – když potřebovaly pomoc, pozornost, když chtěly vědět, jestli už je na stole svačina, nebo mi běžely říct vtip. Ale tady volají a volají bez odezvy, a když se nemůžou dovolat, jsou jejich hlásky zoufalejší a bezradnější a nechápou, proč nejsem na dosah. A já jim nemůžu pomoct, musí se najít někdo jiný, kdo je utiší a vysvětlí jim, že máma přijít nemůže. Až pochopí, že máma už nepřijde nikdy.
Jak bych asi reagovala, kdyby mi někdo tehdy, když jsem je poprvé držela jako novorozeňata, řekl, že i tohle může přijít? Vrátila bych je zpátky s tím, že jsem si to rozmyslela? Že chci, aby můj příběh přepsali? Ne, protože jsme povolány být matkami za každých okolností. Jen sledujte zprávy a uvidíte, kolik matek nerezignuje na své mateřství v situacích, které vypadají úplně beznadějně, i když je ve hře obrovská bolest.
Neberme své děti jako samozřejmost
Nemyslím, že bych si v posledních měsících začala svých dětí více vážit anebo to, že je mám, brát méně jako samozřejmost. Asi jsem si vždycky uvědomovala, že jejich dětství rychle uteče. Ale pochopila jsem, že existuje určitá skrytá vlastnost lásky, která se jakoby rozbalí za těžkých okolností, a že jen někteří mají to privilegium ji prožít. Něco jako proděravělý člun vystlaný sametem – každý okamžik má chuť výjimečnosti.
Ono totiž mateřství je v každém případě o tom, umět nést bolest a zároveň být matkou; milovat a smát se v jakýchkoli životních okolnostech. Vždycky, když se děti smějí a dělají si legraci, vybaví se mi ty růžové scvrklé miminkovské tvářičky. Ani při všem smutném a vážném, čím procházíme, legrace nekončí – a to je moc dobře.
