Ve skautu jsem se jako malý kluk naučil (údajné) indiánské názvy pro jednotlivé měsíce roku. Vycházely z indiánské zkušenosti s přírodou a životem. Únor byl nazýván "měsícem smrti" (jinde "měsíc hladu"). Pamatuji si, jak mě jako malého kluka fascinoval znak tohoto měsíce: lebka se zkříženými kostmi. Uběhlo několik let (resp. desetiletí), které i mně, jako každému člověku, nadělily nějaké osobní i zprostředkované zkušenosti se životem, ne-mocí, bez-mocí a smrtí.

V únoru se připomíná Světový den nemocných (11.2.). Tedy v období vrcholící zimy, kdy je organismus po zimě vyčerpaný a více zranitelný (alespoň na severní polokouli). Světový den nemocných připomíná utrpení a nemoc jako všudypřítomnou veličinu lidského života. Veličinu, se kterou si ani jako křesťané mnohdy nevíme co počít. Proto ji někdy podvědomě ze své mysli buď vytlačujeme, nebo „z nouze děláme ctnost“ – prohlašujeme utrpení jako od Boha seslané k naší nápravě.

Utrpení a nemoc jsou ale zlem, proti kterému vystupoval i Ježíš. Není tedy Božím záměrem, aby člověk trpěl. Trápení do světa vstoupilo až odloučením člověka od Boha! Pravdou ale je, že až právě v utrpení, ne-moci a slabosti mnohdy člověk zahlédne důležité a podstatné věci, které by jinak neviděl. Zahlédne pravdu o sobě, svých blízkých i o podstatě života. Jedině v tom může mít – a asi má utrpení svůj zprostředkovaný význam. Asi až v utrpení lze pochopit i to, že Kristus se nám připodobnil opravdu ve všem, že šel před námi až k bráně smrti, kterou svým vzkříšením otevřel. Pro nás. Máme tedy naději!

"Utrpení samo o sobě smysl nemá,
ale to, jak s ním zacházíme, ano." (Viktor Frankl - logoterapie)