Nechci zemřít jako zahořklá bába...

Když Izraelité putovali pouští, sužovaly je útoky jedovatých hadů. Bůh tehdy přikázal Mojžíšovi, aby zhotovil bronzového hada a vyvýšil ho. A každý, kdo se na něj po uštknutí podíval, zůstal ušetřen - hadí jed ho nezabil.  A Ježíš sám byl „vyvýšen“ na kříž, abychom díky jeho oběti zůstali i my ušetřeni následku jedů, které nás zevnitř otravují a ubíjí.

Já sama si uvědomuji, jak často mě pohled na kříž - důkaz nekonečné Boží lásky -  už zachránil před mnohým jedem Božího Nepřítele. Riziko „uštknutí“ je nepřetržitě přítomné v každém našem běžném dni. Zlo využívá jakoukoliv naši slabost a plíživě vyčkává na vhodný okamžik.

Pro mě je takovou slabou chvílí například často situace, kdy jsem vyčerpaná. V mé mysli se začne tvořit spletenec naštvanosti, obviňování druhých, nespokojenosti a závisti. Častěji, než by se mi to chtělo přiznat, se stane, že těmto pocitům propadnu, a začnu se v nich utápět. V tu chvíli už je jasné, že jsem byla uštknuta. Kdybych pak nechala jed dále působit, stal by se ze mě člověk, který nadává na všechno a na všechny. Nespokojeně bych kritizovala ty, kteří se mají nějak lépe než já, obviňovala bych druhé a snažila se je učinit zodpovědnými za má rozhodnutí a chyby. Zemřela bych pak jako zahořklá bába plná nenávisti.

Ano, život není jen černobílý, a přesto já sama rozhoduji, kolik jedu nechám ve svém srdci působit. Právě pohled na Ježíše na kříži mě každý den zachraňuje a dává mi možnost vzít si „protijed“ na všechna uštknutí, pokušení a svody. 

Chci proto na Ježíše hledět,
kdykoliv cítím útoky zla,
věřit v Něj, opírat se o Jeho sílu a milost,
a jednoho dne vejít
do plnosti života věčného. 

„Stále upírám své oči k Hospodinu,
on vyprostí ze sítě mé nohy.“ (Žalm 25, 15)