Kde moje možnosti končí, tam Boží možnosti teprve začínají

Evangelium o zázračném rozmnožení pěti chlebů a dvou ryb výstižně propojuje s textem proroka Izajáše, kde Bůh říká: „Pojďte ke mně, i když nic nemáte, pojďte a jezte.“ A Ježíš vezme do rukou pět chlebů a dvě ryby – a najednou je dost pro všechny.

V našich životech často žijeme z logiky nedostatku. Pořád uvažujeme, co všechno nemáme: nemám čas, nemám sílu, nemám trpělivost, nemám dost peněz. Ježíš ale počítá jinak. Neptá se, co chybí. Ale ptá se: „Co máš?“

V pondělí jsem byl s kamarády na Karlštejně. Ušli jsme dvacet kilometrů. Kdyby mi někdo ráno řekl, kolik nás čeká, možná bych si pomyslel, že je to moc. Jenže jsme šli krok za krokem. Povídali si, objevovali cestu, zastavovali se. A najednou jsme byli v cíli. Těch dvacet kilometrů nám ani nepřišlo. Myslím, že podobné je to i s vírou.  Když v životě stojíme na místě, často máme pocit, že nám chybí síly, nápady i naděje. Ale když se odvážíme udělat další krok,  může se objevit cesta, kterou jsme předtím neviděli. Nemusíme ji znát celou. Stačí jít.

Bůh není studna, kterou jednou vyčerpáme. Je spíš pramen. Čím víc z něj člověk pije, tím víc zjišťuje, že stále teče. A možná právě proto po zázračném nasycení zástupu lidí ještě dvanáct košů zbylo (jak se píše v evangeliu). Ne proto, aby se neplýtvalo, ale abychom pochopili, že Boží dary nekončí tam, kde končí naše možnosti.

I když máme někdy pocit, že jsme na konci,
že už nemáme co nabídnout, Ježíš znovu říká: 
„Přines mi to, co máš.
Ne to, co bys chtěl mít. Ale to, co máš teď.
A zbytek už nech na mně.“