Svět se zbláznil. Nejsme ale bezmocní

„Tomuto světu přestávám rozumět. Svět se zbláznil. Nic už není jako dřív.“ Podobné nářky a stesky slýcháme poslední dobou asi stále častěji. Upíráme své oči k politickým elitám s nadějí, že ony přinesou řešení, a pak jsme zklamaní, frustrovaní… Ano, náš svět není ideální. Ale jaký je a bude, záleží i na každém z nás.

Možná si ale řekneme: „Jsem já sám vůbec schopen něco ovlivnit? Vždyť cokoliv bych udělal je jen kapka v moři…  Jak bych já mohl ovlivnit názory a myšlení tolika lidí? Jak bych já mohl pomoct světu? Jak bych se já mohl postavit obrovskému náporu násilí, válek, netolerance a rozdělení společnosti? A kde bych měl jako začít?“ Může tak nás spíše přepadnout rezignace, touha uzavřít se do vlastní ulity a o nic se nestarat. V lepším případě možná čekáme na zázrak, který nepřijde…

Osvědčené řešení ale existuje a je nadosah. Už jsme o něm mnohokrát slyšeli, akorát na něho stále znovu a znovu zapomínáme. Vyžaduje totiž naše nasazení a překonání naší pohodlnosti. O co jde?

Stávat se denně světlem. Sami na to samozřejmě nemáme, temnota kolem nás je velká. Ale pokud se setkáváme s Ježíšem, který sám je vítěz nad zlem a nepřemožitelné světlo, může on sám skrze nás svítit dál. A navíc, nikdo z nás křesťanů není osamocený ostrov. Jsme součástí velkého příběhu Boží naplnění lidských dějin, které se nyní potácejí v temnotách.

Nebojme se tedy denně čerpat sílu v modlitbě, Písmu atd., abychom pak denně měli sílu přinášet „drobné“ projevy lásky a světla:  nezištnou pomoc v nouzi, přijetí druhého, stisk ruky, úsměv, vlídné slovo, pohlazení, doprovázení, vlídnost… Ve výčtu naprosto drobných činností, které často nic nestojí, můžeme doplnit i naše osobní zkušenosti. A právě tyto „drobné“ plamínky zaručeně mění nás samé i naše okolí k lepšímu.

Nenadávejme na tmu,
raději rozžehněme světlo,
které se nám nabízí.

-redakčně upraveno-