Sekce: Knihovna

Antonyj Surožskij

Naše vlastní jméno v živém vztahu s Bohem

z knihy V jámě lvové , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

V této kapitole bych se chtěl věnovat stavu, kdy už jsme schopni pronést skutečnou, živou modlitbu.

Vzhledem k tomu, co jsem dosud řekl, s ohledem na předpoklady, které byly přítomny v pozadí, můžeme říci, že modlitba je vztah, setkání, způsob, jakým se vztahujeme k živému Bohu.

Existuje okamžik, kdy se tento vztah stává živoucím. A protože je to otázka vztahu, chtěl bych začít něčím, co se týká jak modlitby, tak lidských vztahů.

Vztah se stane osobním a skutečným ve chvíli, kdy přestaneme vnímat určitého člověka jako součást davu, kdy ho začínáme chápat v jeho jedinečnosti - tehdy začne pro nás opravdu existovat a přestane být anonymní. Někteří lidé v současné době hovoří o "anonymní společnosti", ve které místo toho, aby lidé měli jména a příjmení, vlastnosti a osobnost, jsou definováni obecnými pojmy např. jako "daňoví poplatníci". V našich vztazích k lidem je často tento prvek anonymity: "oni". Ve třetí osobě mluvíme tehdy, když cítíme, že můžeme snadno zaměnit jednoho člověka druhým, protože náš vztah je jenom úřední, ne osobní, a jeho funkci může plnit stejně tak někdo jiný. Konkrétní člověk však není nahraditelný.

Vztah se stává skutečným tehdy, když začneme myslet na druhého člověka v jazykové kategorii "ty" místo "Vy". Nemusí to být změna v oslovení, ale vyžaduje to změnu vnitřní. Velmi dobře víte, jsem si tím jistý, že člověk může mít s někým vztah "já" a "ty", nebo vztah "já" a "on".

Modlitba začíná v okamžiku, kdy o Bohu přestaneme přemýšlet v pojmech jako "On", "Vzdálený", "Všemohoucí" a podobně, a začneme ho oslovovat "Ty", to znamená, že už se nejedná o vztah ve třetí osobě, ale v první nebo druhé. Vezměte si například knihu Job, kde se popisuje konflikt s Bohem. Nebo mnoho dalších případů z Písma i ze životopisů svatých, kde se ukazují napětí a násilné konflikty. A vždycky je to osobní věc.

Není možno se modlit, když je náš vztah k Bohu opatrný, rezervovaný a studený, stejně jako stojí-li mezi námi a Bohem ceremoniál, a my nemůžeme mluvit s ním, ale musíme vykonat dlouhou a složitou řadu úkonů a pronést spoustu slov.

Toto je ale chvíle, kdy místo toho všeho pronikneme přímo k němu a mluvíme v první a druhé osobě. Říkáme "já" a očekáváme od něho, že bude "Ty".

A pak je tu ještě jeden moment ve vřelém lidském vztahu, okamžik, kdy se chceme dovědět, jak se určitý člověk jmenuje. Nemluvím teď o příjmení, které nenese žádný význam, ale o tom, když začínáme spatřovat mezi ním a jeho jménem souvislost. Znáte, například, jak osobní, v kladném i záporném smyslu, mohou být přezdívky. Přezdívka vás může srážet dolů, znemožnit vás, zničit všechno, co existuje mezi dvěma lidmi. Ale také může být jménem, které používají mezi sebou jenom dva lidé nebo velmi malý počet lidí, kteří jsou tak hluboce a intimně spojeni navzájem, že to jméno má svůj význam jenom pro ně, protože je výlučně osobní. V určitém smyslu je takové jméno tím osobnější čím je absurdnější, protože nikdo jiný ho nemohl vymyslet, kromě vás.

Pak zde máme příjmení. Příjmení se často zdá být cizím, obecným termínem, asi tak jako pojem "lidství". Vždyť tolik lidí má příjmení stejná. Když se však na ně podíváme pozorněji, uvědomíme si, že příjmení je známkou příslušnosti k určitému společenství.

Totéž jméno, jaké máme my, si z generace na generaci předávali lidé, jejichž krev nyní koluje v našich žilách, jejichž života jsme se stali dědici, a je tedy vazbou mezi námi a těmito dávno zesnulými lidmi, a patrně i těmi, kteří přijdou po nás, lidmi, kteří manželskými a příbuzenskými svazky vytvářejí široce rozvětvené a pevně provázané společenství.

Když místo toho, abychom přemýšleli o příjmeních, budeme přemýšlet o dědičnosti, o genealogii, není to přesně to, co najdeme ve dvou z evangelií o Pánu? Není tam právě to, na co poukazuje genealogie: spojení z generace na generaci, spojení s konkrétními, skutečnými lidskými bytostmi? Takže příjmení je něco, k čemu bychom měli přistupovat s velikým zájmem, protože shrnuje celou naši minulost v jediném slově, a když budeme přemýšlet z tohoto hlediska o jiných lidech, příjmení sama ožijí.

Místo toho, aby byla výrazem něčí jedinečnosti, a to jedinečnosti právě ve vztahu k nám, jako je tomu u přezdívek, budou nás najednou spojovat nejenom s touto jedinečnou osobou, ale s obrovskou spoustou lidí.

A pak máme křestní jméno, tj. jméno, které jsme dostali při křtu: je to tedy jméno, kterým si Bůh člověka přivlastňuje. Jeho přijetím člověk umírá s Kristem a zase s ním vstává z mrtvých, a tak spojuje člověka s Bohem. Zároveň ho spojuje s mnoha lidmi, kteří nosili stejné jméno, ale především s tím, kdo první proměnil své pohanské jméno na jméno křesťanské, oním prvním svatým, který ho přinesl do církve.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Jak hospodařit s časem v napětí a shonu života
• Stůj! Ukaž doklady!
• Jak zastavit čas a zůstat stát v přítomnosti, v ´nyní´
• Bouře a modlitba
• Co je ticho?
• Každý máme ještě jedno - neznámé - jméno
• Správné jméno pro Boha
• Vytvořme si pro Boha i svá vlastní jména
• V modlitbě používejte vlastní slova