Všechno je jinak

z knihy Kotva naděje , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Jedním z nejsilnějších momentů, kdy Vzkříšený vlévá křesťanům živou naději, je příběh učedníků jdoucích do Emauz (Lk 24). Ovšem než se tak stane, odehraje se mezi nimi jeden z nejparadoxnějších rozhovorů, jenž nám evangelia zaznamenala.

Tak jako všichni v Jeruzalémě, i oni dva si pořád mezi sebou přesýpají nedávné události. Chybí jim však klíč, aby mohli porozumět. Asi se navzájem ani moc nepovzbuzují, spíš naopak; sdílením svých depresivních zážitků a pochybností stále více zabředají do beznaděje. (Ostatně tohle dobře známe: některý způsob sdílení s přáteli nijak nepozvedá, jen ještě více obtěžkává a prohlubuje v zúčastněných pocit bezvýchodnosti. Přátelé si pouze vymění a posílí důvody své deprese.)

Když se k nim přidá Ježíš s otázkou, o čem to tak zaujatě rozmlouvají, zůstanou stát „plni zármutku“, jak říká Písmo. Zdá se, že prožité události neponechávají naději žádný prostor. Ježíše nepoznají, proto na něj Kleofáš vyhrkne s jistou dávkou rozmrzelosti: „Ty jsi snad jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“

Jaký paradox! Výtka je adresována tomu jedinému, kdo doopravdy ví, co se tam stalo. Všichni ostatní, kteří události probírají, je znají jen z vyprávění. Ano, hrstka věrných doprovodila Ježíše až na Kalvárii a setrvala s ním až do posledního vydechnutí; těch se jistě jeho utrpení dotklo nejhlouběji. Ale jediný, kdo na tom kříži skutečně visel, byl přece on sám.

Přesto si trpělivě vyslechne jejich verzi příběhu – vlastní odsouzení, mučení a ukřižování z perspektivy dálkových pozorovatelů. Potom jim začne vyprávět sám, co o něm předpověděli proroci. Ani tehdy jim ještě nedocvakne, kam svou katechezí míří. Až při lámání chleba jako by jim spadly šupiny z očí: je to Pán! V tu chvíli však zmizel jejich zrakům.

Setkání se Vzkříšeným ale úplně mění jejich chápání událostí, i retrospektivně. Už nemohou říkat v minulém čase: „My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele.“ (Lk 24,21) Doufali totiž správně, když všechno vsadili na Krista. A jestliže on vstal z mrtvých, mohou doufat i nadále, protože tato naděje je nezklame.

S oživenou nadějí musí automaticky změnit i směr své cesty. Opouštějí cestu útěku z reality, útěku z nesnází a vracejí se do Jeruzaléma, k ostatním učedníkům. Jaké je jejich překvapení, když zjistí, že nejsou jediní, komu se Vzkříšený ukázal!

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Kateřina Lachmanová

Témata: Cesta do Emauz | skepse | naděje

Související texty k tématu:

Ježíš:
- Kdo je Ježíš Kristus?
- Věřím v Ježíše Krista
- Ježíš se netrefil...
- Ježíš je cesta skrze smrt k životu.
- Další texty k tématu Ježíš zde

Naděje
- V naději máme bezpečnou a pevnou kotvu
- I v životních turbulencích je Bůh s námi
- Tramvaj jako symbol pro křesťanskou naději
- Naděje není laciným optimismem...
- Další texty k tématu naděje zde

Vzkříšení, život po smrti, posmrtný život

Smrtí to nekončí - příběh housenky a motýla (krátké video - Minuta o víře) Narodili jsme se, abychom žili, a ne abychom zemřeli. Smrt není konec, je to jen začátek něčeho nového. Symbolika housenky a motýla.
Být ve spojení s Bohem, pro kterého neplatí smrt Člověk může už na této zemi poznávat Boha, pro kterého smrt neplatí. Může mu důvěřovat, může vrůstat do stále plnějšího spojení s ním. A ta důvěra může jít až k hranici smrti.
Co míní embrya o následujícím životě? V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich byl malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik. Malý pochybovač se zeptal: "Věříte vlastně v život po porodu?"
Stěhování na hřbitov Kříže na hrobech neznamenají, že jsme nad někým „udělali kříž“, že „je s ním amen“ čili konec, jak se často říká. Je naopak znamením vzkříšení a naděje.
Další texty k tématu vzkříšení zde