Nadějná snídaně

Ježíšovým učedníkům se zhroutilo naprosto všechno

z knihy Kotva naděje , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Někdy se pokouším vcítit do situace učedníků na břehu jezera po vzkříšení (Jan 21). Prožili si v posledních dnech nepředstavitelné trauma: ten, kterého milovali, jemuž bezmezně důvěřovali, na kterého „vsadili všechny karty“, byl ukřižován a pohřben. Zhroutilo se jim naprosto všechno. Z bezradnosti a možná i z jistého pudu sebezáchovy Petr navrhne, aby se vrátili k činnosti, kterou přece umějí ze všeho nejlépe, která jim, obrazně řečeno, pomůže najít půdu pod nohama: „Půjdu lovit ryby!“ A oni mu s úlevou odpověděli: „I my půjdeme s tebou!“ (srov. Jan 21,3)

Po únavné noci bez úlovku, kdy se prokřehlí a hladoví pomalu smiřují s myšlenkou, že to asi nebyl úplně geniální nápad, se na břehu objeví zvláštní postava: „Dítky, máte tu něco k jídlu?“ Na cizího chlapa je oslovuje nezvykle důvěrně, ale zároveň jim nechtěně jitří ránu: vždyť za celou noc nic nechytili, nemají nic ani pro sebe! A nejednomu se přitom asi vkrádá vyčítavá myšlenka, že Ježíš je přece povolal, aby se stali rybáři lidí, přičemž oni se teď svévolně vrátili ke svým původním sítím, ke svému „malému jistému“.

Na pokyn neznámého však následuje nový zázračný rybolov, tak jako kdysi, na počátku jejich povolání. Teď už Janovi dochází – je to Pán! Petr to nevydrží a skočí do vody, aby byl na břehu první. A zanedlouho už všichni sedí okolo něj a snídají pečenou rybu, kterou jim přichystal. Stěží si představíme ten tichý úžas, který se jich zmocňuje, a tu překypující radost: tak je to přece jen pravda, on vstal z mrtvých… To ale znamená, že už nezemře – smrt nad ním nemá žádnou moc, žije na věky!