Sekce: Knihovna
Naděje je jako míč
Proč křesťané nepřekypují nadějí, když ji přece od Boha obdrželi?z knihy Kotva naděje , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství
Možná znáte příhodu o klukovi, který si k Vánocům přál fotbalový míč. S velkým očekáváním přišel po zazvonění k ozářenému stromku a očima hledal, který balíček by mohl skrývat kopací míč, ale ouha! Samé placaté dárky, takzvané „měkkýše“, které věstily novou šálu, košili nebo pyžamo, zkrátka věci, co kluci za dárky vůbec nepovažují… Chlapec své zklamání nedokázal potlačit a propukl v srdceryvný pláč. Marně ho rodiče povzbuzovali, ať začne rozbalovat; už ho nic nezajímalo. Někdo z rodiny se tedy chopil rozbalování za něj, a ejhle – hned v druhém balíčku byl vytoužený míč! Nešlo ho poznat, protože byl ještě vyfouklý…
Nevím, jestli se to skutečně takhle stalo, ale mnohým už tato příhoda pomohla něco pochopit ohledně Božích darů. Nám může trochu osvětlit, jak je tomu s křesťanskou nadějí.
Všichni asi víme, že naděje je ctnost poněkud zvláštní kategorie. Spolu s vírou a láskou patří mezi takzvané teologální neboli božské ctnosti, které údajně člověk obdrží darem od Boha už při křtu. Prostě jsou v základním „balíčku“, jak se dnes říká. Hmm…, napadne nás asi, kde se potom stala chyba? Proč tedy všichni křesťané nepřekypují nadějí, když ji přece od Boha obdrželi? A jestliže ji ve svém životě postrádáme, můžeme vůbec něco dělat, je-li to božská ctnost, tedy dar od Boha? Proč nám ji tedy Bůh nedává, když ji tolik potřebujeme?
Zdá se, že na tyto otázky dává odpověď právě příhoda chlapce s kopacím míčem. Pochopitelně, měl-li si míče užívat, musel nejdřív objevit, že jej opravdu dostal. Potom jej musel nahustit, ale ani to nestačilo: bylo třeba naučit se s ním zacházet. Kdo sleduje fotbal vždycky jenom s pivkem z gauče, může mít dojem, že udávat míči nohama v běhu správný směr není až takový problém. Fotbalisté však vědí, kolik hodin tréninku je třeba, aby souhra nohou s míčem byla přirozená a zdánlivě bezproblémová.
Trochu podobné je to i s ctností naděje: Nejdřív po ní člověk musí vůbec zatoužit, uvědomit si, že mu chybí a že to není dobře. Potom ji potřebuje „nahustit“, což se neděje vzduchem, ale Duchem svatým: on je ten, kdo nám připomíná a oživuje Boží zaslíbení, na nichž naděje spočívá, on je ten, jehož prostřednictvím dnes žijeme ve spojení s Bohem, s Kristem.
A konečně, potřebujeme se naučit s ctností naděje zacházet, aktivovat ji, kdykoli je třeba. Cílem je umět ji úplně přirozeně používat v každodenním životě.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
- Nadějná snídaně
- Všechno je jinak
- Co nám Pán Ježíš neslíbil
- Největší neduh současné církve
- Podobenství o tramvaji
Autor: Kateřina Lachmanová
Související texty k tématu:
Naděje
- Naděje není odpovědí na všechna naše proč, dává nám ale dost světla a síly, abychom putovali údolím stínů plni důvěry a odvahy.
- Budoucnost nebude lepší jen proto, že je budoucností Naději nelze zaměňovat s pouhým lidským optimismem, který je spíše výrazem nálady. Naděje ani neznamená doufat ve splnění vlastních přání. Naděje je něco jiného. Naděje je dar. Dar Božího Ducha…
- Být jako strom zasazený u vody (videospot) „Člověk, který doufá v Boha a spoléhá se na něj, je jako strom, který zapustil své kořeny u vody. Nestrachuje se, nepřestává nést ovoce.” (srov. Jr 17, 7-8)
- Do budoucna můžeme hledět s nadějí Do budoucnosti nelze hledět s klidem, ale s nadějí…
- I v našich životních turbulencích je Bůh s námi Nad pekelnou branou v Danteho Božské komedii, stojí nápis: „Vzdej se vší naděje!“ Ano, místo bez naděje se stává peklem. Naděje nám ale vlévá vnitřní život. Otvírá nás pro budoucnost...
- Mít naději i v pochmurné situaci Budoucnost už dnes prosvítá i skrze zlo, trápení a smrt.
- Další texty k tématu naděje zde
