Podobenství o tramvaji

z knihy Kotva naděje , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Myslím si, že Pán Ježíš se v evangeliích o tramvaji nezmínil jenom proto, že v životě žádnou neviděl. Ani on, ani jeho učedníci. Podobenství o tramvaji by tak byla pro posluchače ještě záhadnější než ta, která už v Písmu máme. Tramvaj je ale vynikající didaktická pomůcka pro vyučování o křesťanské naději, a to si hned ukážeme.
Na rozdíl od symbolu kotvy, tramvaj nám představuje naději jako ctnost, která pomáhá pohybu vpřed, nejen statickému „jištění se“. Zároveň je ale zřejmé, že i kdyby šlo o tramvaj nejnovějšího modelu, luxusně vybavenou vším možným, pokud by nezvedla pantograf a nedotkla se troleje – drátů nad sebou, vůbec se nehne z místa. Nebo se hne, avšak bohužel pouze z kopce.

Trolej nám může být symbolem Boží „konstanty“: Kristus vstal z mrtvých a už neumírá, má nás nesmírně rád a můžeme se na to spolehnout (srov. Gal 2,20). Na rozdíl od pozemských trolejí tady nehrozí žádný „blackout“, žádný výpadek proudu nebo potrhané dráty. Boží trolej prostě drží, a vydrží všechno. Stejně ale platí, že i kdybychom měli luxusní tramvaj a bezporuchovou trolej, a neměli přitom zvednutý pantograf (to zařízení na střeše tramvaje, které se musí dotknout drátů – troleje), tramvaj by se vůbec nehnula z místa.
Navíc je zřejmé, že zvednutí pantografu určitě vyžaduje jistou energii, samo se to nestane. Pohyb kovové konstrukce zdola nahoru musí překonat přitažlivost zemskou, určitě i nějaké tření v pantech a kdoví co ještě (technici mi laskavě prominou poněkud brutální fušování do oboru). Zkrátka a dobře, samo a bez výdeje energie to nepůjde, i když se pantograf zvedá právě proto, aby se na energetický zdroj napojil.

Zvedání pantografu nám napovídá, že aktivování ctnosti naděje také něco stojí, nemusí jít úplně samo. I při doufání v Boha musíme překonávat „zemskou přitažlivost“ – přinejmenším přitažlivost lidské logiky, která nám v mnohých situacích radí, že už nic nemá cenu, protože jsme přece už všechny lidské prostředky vyčerpali. Zajímavé je, že o Abrahamovi Písmo říká, že „ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil“, nebo, v jiném překladu, „měl naději, kde už naděje nebylo“ (Řím 4,18). Svatý Tomáš Akvinský dokonce prohlásil, že křesťanská naděje má v sobě z podstaty jistou složku agresivity; rozhodně nejde o pasivní, vyčkávací ctnost, dobrou jen pro ty, kdo se sami neumí poprat se životem.

Podobenství o tramvaji má ještě jeden vypovídací rozměr: tramvaj by neměla velký smysl, kdyby jezdila po městě prázdná, pouze s řidičem. Smyslem její existence je, aby se v ní svezlo co nejvíce lidí. A podobně i pravá křesťanská naděje je vždycky i doufáním pro druhé, za druhé.