Být ve spojení s Bohem, pro kterého neplatí smrt

Málokdo se těší na smrt

Žije-li někdo (momentálně) šťastně, je-li někdo v plné síle, nebo má-li před sebou nějakou nadějnou událost, sotva se bude těšit na to, až „bude stržen jeho pozemský stan“ - tedy na to, až zemře. A nemá-li člověk křesťanskou víru, mohou mu potom takováto slova o nějakém věčném domově v nebi připadat jako klamná iluze a laciná útěcha.

Důvěra v Boha může jít až za hranici smrti

Nechtít zemřít a žít zde věčně? Taková představa časově neomezeného přebývání v tomto životě a na této zemi by byla velikou a nebezpečnou iluzí. Byl by to život v ustavičném klamu. „Člověk by totiž měl na vše dostatek času, neexistovalo by nic dramatického, život by neměl spád a svět by byl plný otrávených, unavených a unuděných lidí“ (Jan Sokol). Je tedy otázkou, zda by představa nikdy nekončícího pobytu na této zemi byla pro člověka opravdu lákavá.

Člověk nemůže poznat, jak to bude vypadat za hranicí smrti - to prostě z pozice života na této na zemi nejde. Ale člověk může už na této zemi poznávat Boha, pro kterého smrt neplatí. Může mu důvěřovat, může vrůstat do stále plnějšího spojení s ním. Může se na plné setkání s ním těšit. A ta důvěra může jít až k hranici smrti, vlastně až za její hranici.

Co nám Bůh připravil ?

Jak tedy bude konkrétně vypadat „věčný dům v nebi“, to přesně nevíme a ani nepotřebujeme vědět. Každý z nás je ale pozván věřit Bohu, s nímž můžeme žít už zde na zemi. Můžeme mu věřit, že nechce věčnou smrt nikoho z nás. Můžeme mu věřit, že s každým z nás má láskyplné úmysly. A můžeme věřit příslibu, že: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani na lidské srdce nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kteří ho milují." (1 Korintským 2,9)