Sekce: Knihovna

Marie Svatošová

Tajní učedníci

z knihy O naději s Marií Svatošovou , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před židy jen tajným, požádal potom Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil. (Jan 19,38)

Aby se děti dostaly na školy, dal se syn ke komunistům a přestal chodit do kostela. Křest vnoučat ještě babička prosadila, ale tím to taky skončilo. V naší zeměpisné šířce klasika. A babička se trápí. Chodí několikrát v týdnu na mši svatou, za potomstvo se fest modlí, ale pochybnosti stran setkání na věčnosti ji ne a ne opustit. Kde má taky čerpat naději, když to s nimi vypadá tak bledě a beznadějně? Kde? Především v evangeliích.

Koho by tenkrát v Arimatii napadlo, že ten nenápadný a trochu zbabělý Pepa, co si nerad pálil prsty, se jednou takhle překoná. Koho by napadlo, že si o něm lidé na celém světě budou vyprávět ještě po tisíciletích. Že vejde do dějin. A dnes mezi námi takoví lidé nejsou? Jen se přijďte podívat do hospice. Spolehlivě je tam najdete. Dnem i nocí sedí u lůžka umírající manželky či manžela, hladí, těší, dávají napít, natřásají polštář, povzbuzují, pomáhají ošetřovat, nebo prostě jen jsou. Neutekli. Nevztahují se snad i na ně slova: „Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali?“ (Mt 25,40)

A neměla by v tom být současně obrovská naděje pro „zbožnější“ členy rodiny, kteří se pro své milované, „od víry odpadlé“ děti tolik souží? Já vím, ideální stav to není. Ale než nad nimi lámat hůl a Bohu si na ně stěžovat, není lepší vzít to za opačný konec? Přimlouvat se za ně jako advokáti, argumentovat třeba zrovna tímto biblickým výrokem a Bohu připomínat i jejich dobré skutky? On o nich samozřejmě ví, ale proč bychom se nemohli modlit třeba takhle: „Podívej, jak se mají rádi. Podívej, jak vzorně se starají o děti. Nepřehlédni, že mě autem odvezou kdykoliv chci a kamkoliv chci. I do kostela. Na jaře mi vymalovali kuchyň a v zimě prořezali stromy. Starají se o tu starou nemocnou sousedku, i když z toho nic nemají. Neudělali to snad pro Tebe? Sám jsi to tak řekl. A vůbec, všiml sis, že ten Otčenáš, co jsem je kdysi naučila, se modlí aspoň před štědrovečerní večeří? Ke svatosti mají hodně daleko, to uznávám, ale k lotru po tvé pravici, to taky. A tak pro tvé nekonečné milosrdenství věřím, že i je jednou přijmeš do Božího království. Amen.“

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Kde se vzala radost
• Krása lidské duše
• Nemilosrdná lež
• Pocit opuštěnosti
• Sklenka, náprstek, cisterna
• Objevujeme zapomenuté