Odloučením a zklamáním od milovaných prošel i Boží Syn

I my někdy zklameme

z knihy Co dělat, když život ztrácí smysl , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Odloučení od milovaných osob a přátel se přihodilo i Božímu Synu. Představte si Božího Syna, druhou Osobu Trojice, jako Božskou osobu, ještě ne jako Mariina Syna, ale jen jako Božího Syna. Byl Synem od věčnosti. Než přišel na svět, měl nevyslovitelné jméno, které si vysvětlujeme jako "Boží Syn; Jednorozený Syn". Žil v neuvěřitelném, pro nás nepředstavitelném vztahu ke svému nebeskému Otci a k Duchu svatému. Máme o tom jen velice nejasnou představu, ale dovedeme pochopit, že někde ve věčnosti tento vztah existoval.

Bůh, který je, nebyl sám. Nebyl izolovaným, myslícím rozumem o sobě. Byl Božským rozumem a Bytím ve třech Osobách. Je to neproniknutelné tajemství.

Lidé se mě někdy ptají: "Jaký rozdíl existuje v rámci Nejsvětější Trojice?" Jde o obrovský rozdíl, uvažujete-li o vztazích, protože někde ve věčnosti byl právě ten vztah. A Syn ten vztah opustil v jakémsi nedokončeném stavu a přišel na zem. Evangelium svatého Jana to malebně popisuje řeckou větou: "Postavil si stan mezi námi" (J 1,14). ("Postavit si stan" je řecký idiomatický výraz pro "bydlet blízko někoho".) Chtěl jít s námi.

Stalo se to někdy i vám?

Zklamali jste někdy očekávání druhých? Zaspali jste někdy, když vás přítel nutně potřeboval? Je to strašná otázka pro nás pro všechny. Vím, kdy mě druzí zklamali, ale většinou neumím poznat, kdy jsem zklamal já je.

Proč Kristus prošel vším tímto zklamáním? Kvůli vám a kvůli mně, abychom měli příklad, co dělat, když zůstaneme sami - tak běžná a tak smutná životní situace. Můžeme si uvědomovat, že Ježíš Kristus totéž prožíval před námi. Jeho příklad nám dá sílu položit si objektivní otázku: "Proč se stane, že přátelé selžou?" Protože jsme lidé. Protože máme prvotní hřích. Protože stárneme a slábneme, jsme nemocní a máme co dělat sami se sebou. Jak je možné, že selhali apoštolové? Protože toho na ně bylo příliš; bylo to nad jejich síly. Buďte připraveni, že vás přátelé mohou zklamat, připravte se i na ten zvláštní žal, který pocítíte, když vám někdo řekne: "Tys mě zklamal."

Na světě jsou podivuhodné duše, které nikdy nikoho nezklamaly a jimž Bůh žehná. Ale i oni jednou umřou a nebudou tu. K lidskému životu patří, že všichni prožíváme opuštění přáteli a milovanými osobami, manželskými partnery, rodiči, dětmi. Někteří z vás, kdo čtou tyto řádky, prožili selhání svých rodičů. To je asi největší utrpení, jakým člověk může v tomto životě projít. Mluvil jsem s lidmi, kterým je kolem padesáti, šedesáti let a stále nesou jizvy po ranách, které utrpěli před půlstoletím, kdy jejich rodiče selhali. Někoho zraní sourozenec, manžel, manželka, někoho děti - nejen ty vlastní.

Je lepší milovat a ztrácet

Jedno varování - miluj, a dočkáš se utrpení. Ale je lepší milovat a ztrácet než nemilovat vůbec, protože všichni směřujeme k věčnému prožívání lásky. Když život nedává smysl, věřící si musí připomenout, že jdeme vstříc mnohem skutečnějšímu a věčně trvajícímu prožitku lásky. Uvědomujete si, že vy i já jsme součástí velice malé skupinky lidí - těch, kdo žijí právě v této chvíli? Považte to nesmírné množství zemřelých! Kdyby šlo vrátit zpátky z věčnosti všechny ty lidi, kteří kdy žili v New Yorku, ani bychom se tu nehnuli. Považte, kolik lidí kdy žilo v Evropě a Asii. Těch mrtvých je nezměrná většina. Vy a já jsme v té směšné menšině, která se tu pachtí a má zato, jak je strašně důležitá. A ještě úžasnější je představa, kolik lidí se zatím nenarodilo a kolik jich stále přichází na svět.

Šel jsem irskou vesnicí a můj bratranec, P. Dohaney, mi řekl: "Uvědomuješ si, že tvůj rod tudy chodí už tisíc let?"

Představil jsem si celé ty generace - Tipperarští namačkaní v té malé vesničce.

Rok co rok jezdím s našimi mladými spolubratry na nádherný výlet. Jedeme na ostrov Ellis do Muzea přistěhovalectví, které je v newyorském přístavu. Objevil jsem tam fotografii Irů, kteří před 125 lety čekali na loď. Kdykoli se dívám na ty zvláštní vousáče a na ženy ve vlňácích, říkám si: "To jsou moji předci, moji příbuzní." Návštěva v Muzeu přistěhovalectví na ostrově Ellis je nádherný duchovní zážitek. Sto milionů Američanů, téměř polovina naší populace, pochází z lidí, kteří prošli ostrovem Ellis nebo Castle Garden. V muzeu je obrovské množství dojemných fotografií toho nesčetného zástupu lidí, a všichni ti lidé jsou mrtví. Všichni už odešli na onen svět - k věčnému požehnání, nebo k hroznému odsouzení. Téměř všichni někdy ve svém životě prožili bolest opuštění. Chce se nám doufat, že většina z nich teď žije ve věčném pokoji a radosti, protože se nebáli milovat a ztrácet.

Přítel, který se nemění

Všichni jsme prožili selhání přátel. Z toho či onoho důvodu nebyli k mání, když jsme je potřebovali. Víme, že ať se stane cokoli, je tu jeden přítel,.který nás nikdy nezklame, když se k němu obrátíme. Víra nás k tomuto neměnnému Příteli ustavičně vede. Důležitá je modlitba, protože je to jediný způsob, jak se s tímto Přítelem setkat. On se nemění, protože se už nepohybuje v tomto světě změn. Skrze něho přicházíme do styku s množstvím přátel, kteří nás předešli do onoho jasného světa, kde na nás čeká on - do domu jeho Otce. I když se třeba modlíte v bolesti a utrpení jako on v zahradě, určitě ho tam někde ve stínu najdete. Modlitba, hluboká osobní modlitba vycházející z hloubi naší bytosti, to je cesta, na níž můžeme padnout do náruče našeho neměnného Přítele. On nás obejme.

Modlitba

Pane Ježíši Kriste, děkuji ti, žes mi zanechal příklad svého žalu a své opuštěnosti v Olivové zahradě. Bez tohoto příkladu by pro mne bylo mnohem těžší žít dál, když nemám nikoho blízkého. Jsem vděčný za všechny, které jsi mi v životě daroval jako milující přátele, a také za úkol, kterým jsi mě pověřil, abych byl přítelem druhých. Ale dříve nebo později musíme jít každý sám a v mém srdci je vždycky místo, kam nemůže nikdo než ty. Bez tvé přítomnosti mě moje vnitřní samota skličuje a trápí - je to pustina meluzín a temných nocí. Ale když jsi se mnou - a pouze ty můžeš na toto místo vejít -, tu se celý můj život rozjasní a já mohu jít dál i skrze velké zkoušky.

Bud' se mnou, Pane, v těch temných dobách a dej mi povstat z temnot, protože ty jsi se mnou. Bud' mi tím přítelem, který mi vrací vše, co jsem možná ztratil - lásku matky a otce, sestry a bratra, přítele a učitele. Až přijde poslední hodina této mé cesty a já budu muset všechno opustit, proveď mě tou chodbou, která nemá ani schody ani čas. Chraň mě před nepřáteli mé duše a před pošklebky žalobce. Podej mi ruku a zachraň mě. Ať zůstanu po zbytek života věrným přítelem mnohých, kteří se potýkají se životem, ať jsem spravedlivý a ochotný odpustit svým nepřátelům. Dej, ať nečekám od přátel víc, než mohou dát, ale ať jim dávám víc, než očekávají. Ať nečekám příliš mnoho od druhých, kteří podobně jako já zápasí s tíhou života, ale ať jsem spíše co nejlepším přítelem, který nezklame. Ať jsme s druhými přátelé v tobě, neměnném Příteli nás všech.