Mladá žena tiše plakala v bezútěšném žalu

aneb řádky o nás všech

z knihy Co dělat, když život ztrácí smysl , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Mladá žena, která seděla kousek ode mne, tiše plakala a její slzy svědčily o nevýslovně hlubokém, bezútěšném žalu. Před týdnem jí takzvaně "náhodou" zahynul manžel a zanechal ji s dvěma malými dětmi prázdnotě. Cestou do práce ho na Wall Street zabil kus padajícího zdiva, které se záhadným způsobem oddělilo od dobře udržované budovy. Pojišťovny takové věci někdy označují jako "Boží skutek".

Dvojice prožila pěkné manželství - přes všechny náročné situace provázející vznik nové rodiny. Ti dva byli skutečně "jedno tělo". V jediném okamžiku žena rázem přišla o půl života.

Dvě malé děti - tříletý chlapec a pětileté děvčátko se jen dívaly a nechápaly, že už tatínka nikdy neuvidí. Přátelé, a bylo jích hodně, se pokoušeli o slova útěchy, ale dost dobře nevěděli, co říci. Manželovi rodiče a příbuzní propadali vlastnímu žalu a také její rodina bezmocně přihlížela - nikdo nedokázal najít smysl v tom, co smysl nemělo. Kněz, který kázal na pohřbu, se snažil, seč mohl.

Jeho slova citovaly místní noviny. Připomněl všem Kristův příslib věčného života. Jeho spolubratři z duchovenstva všech denominací, kteří se o tomto pohřbu dočetli, děkovali Bohu, že nemuseli kázat oni.

Velká většina truchlících, kteří se ženou hluboce soucítili a "těžce nesli, co se stalo", po pohřbu žila stejně jako dřív. Nejbližší členové rodiny pomáhali ze všech sil, ale i jejich život šel dál. Mladá vdova však zůstala ve své temnotě.

Doma v ní každé místo budilo vzpomínky. Předměty, jež dříve měly svůj význam a rozdávaly radost, se změnily v koruny z trní - svatební fotografie, jeho oblíbený hrneček, jeho diář. Snídaně, ke které usedli ráno, než šel na vlak, se stala téměř nesnesitelnou vzpomínkou - zanedlouho po ní přišel telefonát od policie.

Nechtěla už ani zajít do farního kostela, protože se jí do mysli vracely výjevy z pohřbu, nechtěla potkat kněze, který přišel, sotva ho zastihla zpráva o neštěstí, a který pak na pohřbu kázal - o čem, na to si vůbec nevzpomínala, protože vlastně ani neposlouchala.

Vy, kteří čtete tyto řádky, jste jistě dojati, protože víte, že by mohly být, jen s několika obměnami, také o vás. A tyto řádky skutečně jsou o vás... A jsou o mně. Jsou o nás všech.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Benedikt Groeschel

Témata: láska, vztahy Manželství vztahy

(Související) texty k tématu:

Krize, utrpení:

Dětem se předává neuvěřitelná nepravda Dětem vyrůstajícím v našem rozvinutém světě se předává neuvěřitelná nepravda - říká se jim, že většina lidí má naději prožít život až do konce bez utrpení, bez bolesti, bez temnoty.
Stopy v písku Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží se svým Pánem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku...
Utrpení, krize - základní pohled Neplýtvejme příliš slovy o utrpení. Nevíme totiž co to utrpení je. Když jsem je doopravdy poznal já, dokázal jsem jenom plakat.
Další texty k tématu: krize, utrpení

Vzkříšení, život po smrti, posmrtný život

Smrtí to nekončí - příběh housenky a motýla (krátké video - Minuta o víře) Narodili jsme se, abychom žili, a ne abychom zemřeli. Smrt není konec, je to jen začátek něčeho nového. Symbolika housenky a motýla.
Být ve spojení s Bohem, pro kterého neplatí smrt Člověk může už na této zemi poznávat Boha, pro kterého smrt neplatí. Může mu důvěřovat, může vrůstat do stále plnějšího spojení s ním. A ta důvěra může jít až k hranici smrti.
Co míní embrya o následujícím životě? V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich byl malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik. Malý pochybovač se zeptal: "Věříte vlastně v život po porodu?"
Stěhování na hřbitov Kříže na hrobech neznamenají, že jsme nad někým „udělali kříž“, že „je s ním amen“ čili konec, jak se často říká. Je naopak znamením vzkříšení a naděje.
Další texty k tématu vzkříšení zde