Mladá žena tiše plakala v bezútěšném žalu

aneb řádky o nás všech

z knihy Co dělat, když život ztrácí smysl , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Mladá žena, která seděla kousek ode mne, tiše plakala a její slzy svědčily o nevýslovně hlubokém, bezútěšném žalu. Před týdnem jí takzvaně "náhodou" zahynul manžel a zanechal ji s dvěma malými dětmi prázdnotě. Cestou do práce ho na Wall Street zabil kus padajícího zdiva, které se záhadným způsobem oddělilo od dobře udržované budovy. Pojišťovny takové věci někdy označují jako "Boží skutek".

Dvojice prožila pěkné manželství - přes všechny náročné situace provázející vznik nové rodiny. Ti dva byli skutečně "jedno tělo". V jediném okamžiku žena rázem přišla o půl života.

Dvě malé děti - tříletý chlapec a pětileté děvčátko se jen dívaly a nechápaly, že už tatínka nikdy neuvidí. Přátelé, a bylo jích hodně, se pokoušeli o slova útěchy, ale dost dobře nevěděli, co říci. Manželovi rodiče a příbuzní propadali vlastnímu žalu a také její rodina bezmocně přihlížela - nikdo nedokázal najít smysl v tom, co smysl nemělo. Kněz, který kázal na pohřbu, se snažil, seč mohl.

Jeho slova citovaly místní noviny. Připomněl všem Kristův příslib věčného života. Jeho spolubratři z duchovenstva všech denominací, kteří se o tomto pohřbu dočetli, děkovali Bohu, že nemuseli kázat oni.

Velká většina truchlících, kteří se ženou hluboce soucítili a "těžce nesli, co se stalo", po pohřbu žila stejně jako dřív. Nejbližší členové rodiny pomáhali ze všech sil, ale i jejich život šel dál. Mladá vdova však zůstala ve své temnotě.

Doma v ní každé místo budilo vzpomínky. Předměty, jež dříve měly svůj význam a rozdávaly radost, se změnily v koruny z trní - svatební fotografie, jeho oblíbený hrneček, jeho diář. Snídaně, ke které usedli ráno, než šel na vlak, se stala téměř nesnesitelnou vzpomínkou - zanedlouho po ní přišel telefonát od policie.

Nechtěla už ani zajít do farního kostela, protože se jí do mysli vracely výjevy z pohřbu, nechtěla potkat kněze, který přišel, sotva ho zastihla zpráva o neštěstí, a který pak na pohřbu kázal - o čem, na to si vůbec nevzpomínala, protože vlastně ani neposlouchala.

Vy, kteří čtete tyto řádky, jste jistě dojati, protože víte, že by mohly být, jen s několika obměnami, také o vás. A tyto řádky skutečně jsou o vás... A jsou o mně. Jsou o nás všech.