Proč to Bůh dopustil? Na tuto otázku nemáme odpověď

Nebudu se pokoušet o odpověď

z knihy Co dělat, když život ztrácí smysl , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Proč to Bůh dopustil? Duchovní všech denominací, slyší tuto otázku často, ale odpovědět na ni vlastně nedovedou. Prcháme před ní, protože to většinou není otázka, ale výkřik bolesti v podobě modlitby, v níž zní zpola úděs a částečně také hněv. Jak uvidíme, tento rozhořčený výkřik k tajemnému Bohu je vůbec nejupřímnější a nejsoustředěnější modlitbou, jakou mnozí kdy Bohu nabídnou.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi jel kolem jednoho domu na předměstí a musel jsem zastavit, protože tam stálo plno policejních aut, sanitka a hlouček sousedů. Zeptal jsem se jedné ženy v zástěře, co se stalo, a ta mi mezi vzlyky řekla: "Umřelo - a bylo to jejich první". Jméno na poštovní schránce bylo italské, zeptal jsem se tedy, jestli už je tam kněz. Odpověděla mi, že ne, a tak jsem zaparkoval a vešel do domu. Vládl tam nepředstavitelný zmatek, příbuzní utěšovali mladou ženu, starší ženy ji objímaly a líbaly. Když mě spatřila, vyskočila a chytila mě kolem krku tak prudce, že mi natrhla hábit. Vykřikla: "Proč?"

Nebyla to otázka. Neexistovala totiž odpověď, kterou bych jí mohl dát. Také jsem věděl, že hrůza této hodiny pomine, že se žena uklidní a že patrně bude mít další děti. Ale ta otázka zůstane po zbytek života: "Proč?"

Nebudu se pokoušet o odpověď. Lidská mysl totiž nikdy nedokáže dát uspokojivou odpověď na otázky: Proč se děje zlo? Proč Bůh, který stvořil tak krásný svět, připouští, aby byl zjizven tak strašnými ranami? Proč Bůh, který je světlo, dovoluje takovou temnotu?