Pokud odmítneme iluzi, jsme připraveni čelit těžkostem

aneb stoikové a neuróza

z knihy Co dělat, když život ztrácí smysl , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Jakmile odmítnete iluzi, že život je pro většinu lidí radostnou rozkoší (a vy jste doufali, že mezi ně patříte), pak jste připraveni obstát v temných chvílích.

Někteří lidé se rozhodnou pro stoické řešení: zachovávají důstojné mlčení a snaží se svým trápením neobtěžovat druhé. Tento postoj je sice může dovést k jisté zralosti, ale také k tiché beznaději, ke ztrátě humoru a k chmurnému pojetí života.

Jeden můj stoický přítel popsal život jako cestu od temnoty do zapomnění. Takové zhodnocení opomíjí naše povolání k věčnosti, které nás vynáší nad smutky tohoto světa.

Stoický postoj je hluboce vkořeněn ve společenských zvyklostech Severoevropanů a jejich bratranců v Severní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu. Zdá se, že se uplatňuje i v Japonsku a mezi vyššími vrstvami v Indii.

Podle těchto lidí technický pokrok postupně vyloučí bolest jako zbytečnost a utrpení se stane patologickou odchylkou. Připustit utrpení je tedy společensky nepřijatelné.

"Ztuhlé rysy" ve chvíli životní bolesti a zklamání zdánlivě zlepší naše vztahy se sousedy. Stojí však za povšimnutí, že zmíněné národy nejenže typicky potlačují svůj žal. Zároveň jde totiž také o země, kde zakořenila neuróza a kde se dnes populárním lékem stala psychoterapie, kterou si neuróza vyžádala. Nedávno jsem se dočetl, že vlivem psychoterapie se ti, kdo na tom byli špatně, postupně stávají hluboce nešťastnými. Předstírání, sebezápor a potlačování jsou příčiny neuróz, tak příznačných pro takzvaný "první svět".

Zdá se, že na Západě tomuto neurotickému stoicismu a předstírání odolávají jedině latinské národy.